Hrozí nám západní intelektuální kolonizace, říká teoretik digitální kultury Lev Manovich

Zkoumání kultury a digitálního světa se věnujete už několik desetiletí. Pomohlo vám to nějak lépe pochopit svět? 

Řekněme, že chcete porovnat fotografie, jejich styl, kompozice, barvy, obsah. A chcete třeba porovnat, jak lidé zobrazují různá města, nebo prostě jen, jak se vyvíjel styl jednoho konkrétního umělce, třeba van Gogha. Na jedné straně vám počítač může dát velmi přesný, detailní popis jednotlivých obrázků, pixel po pixelu, umožní vám vidět dlouhodobé trendy. Počítačová analýza vám ale nikdy neřekne, proč je nějaký obraz jen fakt dobrý a druhý skvělý. Proč ve mně nějaký obraz vyvolává emoce a jiný ne. Po patnácti letech a čtyřiceti datových setech jsem se tak rozhodl vrátit k jakémusi tajemství fotografie.

Už lidé jako Roland Barthes se ho snažili odhalit. Barthes na to nejdřív šel z pohledu sémiotiky, výkladu znaků, a taky mu po nějakých deseti letech došlo, že takto jde pochopit jen část z toho, jak kulturní artefakty fungují. A nakonec skončil u termínu punctum. Ve své eseji Světlá komora tak označuje nepopsatelnou, nezřejmou sílu fotografie, která nás zasahuje, a nelze ji vysvětlit nějakým významem jednoho nebo víc prvků. Punctum jasnému pojmenování vždy uniká.

Umění nejsme schopni jasně a racionálně vysvětlit. Možná se to někdy díky neurovědám povede, ale zatím nevíme. Dokážeme sledovat trendy, analyzovat tisíce tweetů a kvantifikovat, co je nejpopulárnější a tak podobně. Lze popsat základní vlastnosti, typické znaky dejme tomu středně dobrých děl, ale stále neumíme poznat, jak fungují ta opravdu skvělá.

Přesto ale technologie, jako je strojové vidění, naši kulturu neustále a ve velkém analyzuje, například TikTok rozpoznává objekty ve videích a mnoho dalších prvků proto, aby vám připravil feed na míru.        

Přesně. Je důležité o tom mluvit. Od doby, co jsem začal, se celý kulturní průmysl proměnil. Tyto analytické metody se staly základními kameny průmyslu jednadvacátého století. Amazon analyzuje všechny knihy, Google weby, TikTok videa, Netflix všechny filmy, má algoritmus, který automaticky vytvoří ten nejatraktivnější náhledový obrázek. Tato změna se přitom udála před pouhými pěti, šesti lety.

Čtěte také

„Všichni jsme uvnitř informačního stroje, žádný vnějšek už není,“ říká spisovatelka a filozofka médií McKenzie Wark

A když o ní píšou novináři, největší pozornost kladou na osobní svobodu nebo to, jak doporučovací algoritmy ve skutečnosti nejsou neutrální a mají nějaké předsudky. To je velmi důležité. Ale už méně si všímáme toho, jak moc se proměnil celý průmysl a kulturní krajina.

Není těžké být nadšený ze všech těch možností sociálních sítí? Během posledních pár let se veřejné mínění dost změnilo. Mark Zuckerberg vypovídá v Kongresu, na Netflixu jsou populární filmy jako Social Dilemma a o nebezpečí sociálních sítí točí dokumentarista Adam Curtis.

Tyto názory, které jsou k sociálním médiím kritické, z drtivé většiny přichází z Ameriky a zbytek světa je následuje. Internet je nakonec jen technologie, jde použít k dobrým i špatným věcem. Jako někdo, kdo emigroval z komunistické země, kde byly informace kontrolované, mám za to, že internet je nejdůležitějším vynálezem naší doby. Podívejte se na to, jaké možnosti lidem poskytuje, především těm v takzvaně rozvojových, postkapitalistických zemích, které nemají tolik přírodních zdrojů jako Evropa a Amerika. A pro ně otevírá ohromně důležité příležitosti.

V Americe můžete jít do muzea, jen tak si koupit akademický časopis, nemusíte web vůbec používat. To jinde nejde. Lidé neustále řeší, že je Google nebo Facebook sledují a ukazují jim reklamy. Přitom polovina světa neví, co bude jíst zítra. Díky internetu mohou mít přístup k mikrofinančnictví, mohou spolupracovat, spojit se s přáteli. Myslím, že bohaté země jsou rozmazlené, takže si mohou dovolit bát se cílených reklam. Zato v zemích, jako je Čína nebo Rusko, by bez sociálních médií kultura nepřežila, protože skoro všechna oficiální média kontroluje stát. Takže se lidé propojují a diskutují na sociálních médiích.

Internet a sociální média jsou tím nejvíc demokratizačním nástrojem, který dnes máme. Jsou skvělá, a i když nejsou dokonalá, tak pozitiva rozhodně převažují. Na světě jsou dobří i špatní lidé. A po roce 2010, kdy se na internet začalo dostávat mnohem víc lidí, se to i na něm muselo projevit. Co jiného byste taky čekal? Internet je paralelní svět.

Na pragmatické úrovni jistě máte pravdu, ale velké firmy přece pomocí platforem mění, jakou kulturu produkujeme. Například selfie tu před rokem 2010 nebylo, neměli jsme tu tak populární streamery. Není zajímavé se dívat na to, jak kapitalismus platforem mění naši vlastní tvorbu?

Tak zaprvé mám problém se slovem kapitalismus. Nerad ho používám, je příliš abstraktní. Když se na Wikipedii podíváte na kapitalismus, zjistíte, že má tucty různých typů výkladů. Žádný dobrý sociální vědec by jen tak slovo kapitalismus nepoužil, ale zdůraznil by, o jakém právním, ekonomickém nebo náboženském uspořádání mluví. To máte jak s komunismem, který taky měl a má spoustu různých verzí. Takže popsat aktuální situaci jako kapitalismus platforem je pro mě moc obecné. Ale to už to možná moc rozebírám – máte nicméně pravdu.

Nové technologie mohou vést ke vzniku nových kulturních forem a mohou změnit ty existující. Vezměte si fotografii, která proměnila celou praxi tvorby obrazů. Najednou jste mohli jít k fotografovi, dostali jste malý portrét a nemuseli jste k malířovi. Brzy se fotografie začaly používat jako důkazy, pro novinářské účely a podobně. Když se zase objevil film, nejdřív připomínal jen divadlo natočené na kameru. Později objevil vlastní výrazový jazyk, začal využívat střihovou skladbu a tak dále. 

Čtěte také

„Lidé zoufale hledají odpovědi na automatizovanou budoucnost,“ říká temný filozof Nick Land

Moje kniha Jazyk nových médií nedávno vyšla česky. Jeden z důvodů, proč je pořád tak populární, je, že se mi tehdy v 90. letech podařilo sepsat nejpodrobnější studii mediální kontinuity. Psal jsem o tom, jak nová média nabírají forem těch starých, následují jejich konvence. Dnes samozřejmě máme nové formy, stejně jako jsme kdysi dostali film a fotografii. Mezi nimi jsou třeba selfies. Mimochodem, dokud se nevydáte do Číny, nedojde vám, jak obrovský fenomén to je. Dělají to tam úplně všichni, pořád. Nebo tu jsou videohry, videoblogging.

Vedle toho ale stále učíme Shakespeara – tím chci říct, že nové formy nevytlačují ty staré. Na rozdíl od období po pádu Říma nemusíme kulturu znova objevovat. Naopak, máme kontinuitu. A samozřejmě že se naše kultura bude měnit. Jak? Nevíme. Myslím ale, že filmová forma bude pokračovat ještě desetiletí. Filmové příběhy, seriálová dramata tu budou stále. Například ale věřím, že obrazy budou postupem času méně důležité a jako zásadní začne být 3D prostředí. Není to ale revoluce, spíš postupná proměna.

Takže v jistém smyslu jsou selfies pokračováním renesančních portrétů?

Je to tak. V pozdních 50. letech už si každý mohl dovolit jít k fotografovi a nechat si udělat portrét. Po dalších padesáti letech už to můžete udělat kdykoliv sami. Můžeme se na to samozřejmě dívat jako na velký zlom. O podobné revoluční proměně všichni mluvili v 90. letech. Mnohem lepší je ale dívat se na tradice, co z čeho vychází.

Podle mě není tak zajímavá konkrétní forma jako selfie nebo videohra, ale internet jako platforma, která kombinuje vydavatelství, interaktivitu, archivářství a tak podobně. Internet s sebou přinesl přesun od katalogů k vyhledávačům. Nesnažíme se už znalosti a média organizovat do kategorií, ale necháváme Google nebo jiný nástroj, aby je našel. A s tím souvisí i to, čemu říkám kulturní analytika. Díky ní je každý náš mediální výstup analyzován a nějakým způsobem využit. Třeba Amazon na Twitchi analyzuje každé nahrané video a porovnává ho proti obrovské databázi, aby zjistil, jestli v něm není licencovaný materiál. 

Dřív byla média jen nástrojem pro zachycování světa. V posledních patnácti letech se ale sama stávají předmětem analýzy. Myslím, že to bude mít spoustu zajímavých dopadů.

Zrovna jsem kvůli jednomu článku četl slavnou esej Waltera Benjamina Umělecké dílo ve věku jeho technické reprodukovatelnosti, kde mimo jiné rozebírá ve velkém tehdy nový film. Je fascinující, jak moc z toho pořád platí, třeba to, jak kamera samotná ovlivňuje naše chování – je to vidět třeba na zoom hovorech. Říkal jsem si, co by Benjamin dnes s našimi nástroji dělal.

Benjamin byl v jistém smyslu jediný člověk, který se díval na to, co se kolem něj děje, dával pozor na kulturu okolo. Psal o fotografii, filmu, reklamě. Podobně to měl Roland Barthes nebo Marshall McLuhan. V jejich době se většina akademiků zajímala o tradiční kulturu – malbu, klasickou hudbu a tak podobně. Tito intelektuálové ale dokázali dávat pozor na to, co se ve světě kolem nich děje. Můžeme tak předpokládat, že dnes by Walter Benjamin psal o Twitchi, stal by se expertem ve strojovém učení. Taky by si ale patrně řekl, co je to, o čem se nepíše. Nějaká témata se vždy stanou trendy, ale je potřeba se dívat taky na ten zbytek. Je důležitý taky. 

Čtěte také

„Technologie se infiltrovaly do vztahů, podporují v nás sebelásku,“ říká teoretik Alfie Bown

Já se ve svém životě snažím takovým Walterem Benjaminem být, předvídat, co bude to velké téma. A občas se mi povedlo třeba přijít i s termínem, který se pak pro tu novou věc používá – jako nová média. Je to ale čím dál těžší, protože píše víc a víc lidí a rychleji si věcí všímají. Poslední dobou přemýšlím, jak se z toho vymanit. Sice mě to baví, ale chtěl bych víc psát o malbě, estetice. Takže vás za pár let moje knihy možná dost překvapí.

Chtěl bych například napsat celou knihu o jedné malbě, byla by plná grafů, analýz barev a tak podobně. Proč to říkám: pomocí digitálních médií si je možné vytvořit nový vztah k minulosti. 

Z toho, co říkáte, mi vychází, že je naše diskuze o digitálních médiích nerovnoměrná – že mnohem víc mluvíme o globálním severu než o globálním jihu nebo rozvojových zemích.

Je to přesně tak. Ale vidím, že přibývá článků o sociálních médiích nebo kultuře fanouškovství v Číně, a během nějakých posledních patnácti let se lidé obecně snaží dekolonizovat akademický svět. Je to ale postupný proces. Já jsem sice jenom člověk, ale rád bych napsal knihu nebo udělal projekt, kterému pracovně říkám skutečné dějiny moderního umění.

Když se podíváte na to, kde se na západě rozvíjelo umění, je to vlastně jedna čára mezi Paříží, Berlínem, New Yorkem a Londýnem. Jsou to lidé jako Picasso, Mondrian, Matisse, Rodčenko. Lidé, kteří buďto neměli peníze na to se do měst přestěhovat, nebo nechtěli patřit k nějakému -ismu, pak z takové perspektivy úplně vypadnou. Chtěl bych nabídnout způsob, jak v rámci dějin umění vzít v úvahu, co se dělo v každé zemi. A k tomu se mohou hodit nové technologie.

Místo kánonu se můžeme dívat na celou historii, srovnat si různé časové osy, všimnout si hnutí, která jsou příliš malá. Zmapovat, jak byli tehdejší umělci mimo hlavní proud propojeni, napravit náš výklad historie. Možná by se pak do dějin historie dostalo víc Čechů a Češek. Třeba jako česká animace, která představuje vrcholně modernistické umění. 

Walter Benjamin taky řekl, že historii píšou vítězové. A protože západ vyhrál studenou válku, měli jsme tu po 90. letech vlnu západní intelektuální kolonizace. Vy jste sice mladý člověk v Česku, ale používáte koncepty jako kapitalismus platforem, které nebyly ani vymyšlené v Evropě. Sice hodně čteme o ekonomické a sociální kolonizaci, ale intelektuálně se svět stal kolonizovanějším mnohem víc než kdy dřív během posledních třiceti let. Jak proti tomu bojovat, to je velmi složité. 

Zkusíte to aspoň naznačit?

Zatímco dříve lidé nepřemýšleli nad globálními možnostmi, dnes může teoreticky kdokoliv jet kamkoliv. Nejlepší, nejprestižnější místa jsou tím pádem ale ještě významnější. Všichni chtějí na Harvard. Světová intelektuální centra rostou, mají větší počet nejlepších časopisů, nejlepších univerzit a firem. Vede to podle mě k homogenizaci.

Čtěte také

„Spoustu lidí víc zajímá fašismus než alternativní vize,“ říká radikální antropolog David Graeber

Pokud jsem třeba mladý český akademik a jsem velmi kritický k určitým západním myšlenkám, tak když se chci ucházet o grant pro studium v New Yorku, moc o tom nemohu psát. Já bych místo toho chtěl, aby se mladí američtí architekti rozhodovali pro studium v Hongkongu, mladí Francouzi se vydali studovat film do Ruska, Korejci si řekli, že nepotřebujou MIT, a zůstali v Koreji, protože je to tu prestižní taky. Zatím se to neděje. Může za to posledních třicet let jednosměrné homogenizace a kolonizace.

Bude zajímavé sledovat, jestli to bude pokračovat. Souvisí to totiž se strukturou muzeí, odborných časopisů. Západ tak svým způsobem ovládá i jazyk. Co mě na tom trápí, je fakt, že se pak všude šíří stejný soubor myšlenek. Je vtipné, že během studené války jsme byli kulturně vzato rozmanitější, protože mezi západem a východem probíhala mnohem menší diskuze. 

V 90. letech jsem se nejvíc zajímal o teprve vznikající digitální kulturu a digitálně-uměleckou scénu. A ta se někdy v půlce nultých let už stala opravdu velkou. Tak jsem si řekl, co bych tak mohl dělat dál, na co se zaměřit, co bude mít vliv. V roce 2005 jsem si uvědomil, že tou příští věcí jsou velká data. Big data souvisela s dramatickým zvýšením množství kultury, obsah tehdy začaly vytvářet stovky milionů lidí, začali dělat videa, fotografie, produkovat texty, lajkovat. A začali to dělat veřejně, v rámci globálních platforem. Všechny kulturní instituce, jako jsou muzea, knihovny a tak podobně, začaly taky mít svoje weby. A došlo mi, že to promění způsob, jak vůbec kulturu chápeme a studujeme.

Objevily se nové možnosti – sledovat díky big datům trendy, co lidé a instituce zajímá v různých městech, jak se liší jednotlivé příspěvky. Najednou šlo s nepoměrně menším množstvím energie posbírat informace o kulturní produkci ve stovce míst. Kulturní studia se tak poprvé v historii stala opravdu globálními. A začaly se objevovat profesionální sociální sítě jako Behance nebo DeviantArt a začalo být možné jednoduše porovnávat ve velkém produkci různých tvůrců.

Posledních patnáct let jsem se tuto ideu snažil zrealizovat. Pracoval jsem s přibližně čtyřiceti datovými sety, publikoval jsem třicet odborných článků, teď mi vyšla kniha, kde svoji zkušenost shrnuji. A uvědomil jsem si, že z pohledu jednoho výzkumníka nejde vidět celý svět. Ale i tak můžete díky velkým datům vidět jiné části než dřív. Když mi bylo třináct, začal jsem studovat umění, poté v Moskvě architekturu, v Evropě pak film a pracoval jsem jako designér, animátor. Po doktorátu jsem nějakých dvacet let učil. Moje praxe se tak liší, protože není určena akademikům, ale praktikujícím umělcům, designérům, filmařům. Chci jim pomoct digitální nástroje lépe pochopit a ponouknout je k tomu, aby je zajímavými způsoby využívali.

Proč je potřeba kromě umění sledovat i digitální popkulturu? A jak souvisí demokratizační potenciál internetu s kulturními nerovnostmi? Poslechněte si rozhovor s teoretikem Lvem Manovichem.