I nenávist může povznášet. Postblack je metal pro ty, kteří nehledí na stereotypy

5. říjen 2017
Wolves in the Throne Room

„Dej mi svou kůži sokola,“ skřehotá Nathan Weaver v úvodním verši nové desky Wolves in the Throne Room a zdá se až neuvěřitelné, že je to více než deset let, co díky albům Diadem of 12 Stars a Two Hunters ‎pomohl radikálně překreslit mapu metalové alternativy i undergroundu zároveň. A byl to právě příklon k přírodě, jímž se spolu se svým bratrem, bubeníkem a syntezátorovým nadšencem Aaronem vymezili vůči mizantropii a nihilismu, do té doby dominantním silám blackmetalové scény.

Když se její první vlna, spojená v 80. letech s britskými kapelami jako Venom, přelila zkraje devadesátek do Skandinávie, panovalo kolem toho hodně vzrušení – a historie si ji bude (do jaké míry spravedlivě, to je jiná otázka) pamatovat zejména pro paralelní vlnu žhářství i dalších zločinů. Od těch časů ale black metal opakovaně potvrdil svou trvanlivost a nezdolnost, které do značné míry vycházejí z jeho vrozené neústupnosti. Syrová hudba se nikdy neohlížela na reakce okolí a její fanoušci se vyžívali ve svém solitérství – a to i v rámci metalové subkultury jako takové. Žádný jiný metalový žánr nebyl tak vyčleněný od těch ostatních, žádní jiní fanoušci neměli pověst takových dogmatiků – a to se bavíme o stylu, který se i ve svých mainstreamovějších podobách vždy rád vymezoval vůči jiným.

Uzavřenost ovšem šla na blackové scéně vždy ruku v ruce s její vnitřní bohatostí. Důvody můžeme hledat jednak v nezaměnitelnosti, jakou tomuto žánru nelze upřít, ale též jeho nesporném emocionálním náboji a paletě, která i v rámci žánrových mantinelů odjakživa nabízela víc než pár odstínů černé. Výrazná vizualita si vždy notovala s vyhrocenou nepřikrášlovaností, černobílé líčení podtrhovalo vrozenou teatrálnost – a to vše vedlo k nesmírně silné fanouškovské identifikaci, kterou nebylo radno narušovat. Byl to svět uzavřený do své misantropické romantiky. A potom přišla další vlna, na níž se svezli i posluchači, kteří o black metal do té doby nezavadili.

Cest k vymezení postblacku se nabízí několik, jde o žánrovou škatulku, do které v uplynulé dekádě spadlo leccos od severské psychedelie omámených Finů Oranssi Pazuzu, přes francouzské, s hardcorem koketující potemníky Celeste, až po kapely, které do své hudby promítají i výraznou (životní) filosofii. A právě ty se pro rigidní blackmetalové fanoušky staly terčem největší nenávisti – mimo jiné proto, že lóže vyvolených náhle okupovali outsideři.

I nenávist může povznášet

Když v roce 2010 přišel newyorský hudebník Hunter Hunt-Hendrix se svým manifestem, který definoval black metal jako v jádru pozitivní sílu, padlo na něj a jako kapelu Liturgy obří Thórovo kladivo nenávisti. Pravověrní příznivci žánru, který po celou tu dobu neoslaben koexistoval po boku postblacku, se vysmívali jeho představám, ale i tomu, že k žánru, který vždy stavěl na své intuitivnosti, přistupuje „vědecky“.

Byla to ale právě uvědomělá práce s estetikou žánru, která šla nejvíce proti srsti zatvrzelým fanouškům, kteří takový přístup v black metalu vnímají jako falešný, mimo jiné proto, že narušuje jejich komfortní zóny nezřídka vystlané polštáři konzervativnosti. Snad nejvíce pak dráždila skutečnost, že si black přisvojil kdosi zvenčí; svou roli sehrály i předsudky ke křehké hudebníkově vizáži. K elitářství neměl black metal nikdy daleko.

V té době už ale byly venku zmíněné desky Wolves in the Throne Room (ale i neméně vlivných krajanů Agalloch), na svůj obří průlom čekali kalifornští Deafheaven, jejichž shoegazem nakažený black metal stál od samého začátku na velmi osobních vyznáních – což byl další prvek, který se v žánru nikdy nepěstoval. A do toho všeho promlouvali dezoláti z amerických Nachtmystium, jejichž frontman Blake Judd umně střídal pravověrné žánrové rubanice s opojnými alby poučenými stejně tak drogovými eskapádami jako přitažlivostí melodického rock'n'rollu. Pro všechny ale platilo, že prožitek je v jejich hudbě nadřazen kázání, a že i hudba, která vychází z totální zemitosti, může usilovat o spirituální povznesení. A že k silnému, až extrémnímu prožitku lze dojít stejně tak skrze nenávistnou hudbu takových Blut Aus Nord či ultrasyrový zvuk undergroundových projektů jako Vomitchapel, jako skrze patřičnou hudbou doprovázené obrazy přírody (Wolves...) či sebeodhalující intimity (Deafheaven, ale v českém kontextu i polarizující Heiden).

Čtěte takéWolves In the Throne Room unikají z moderního světa stále stejnou cestou

Metaloví příznivci se rádi chlubí trvanlivostí „jejich“ žánru – žádný jiný prý nevydržel tak dlouho, vždyť to přece brzy bude padesát let, co Black Sabbath složili své první riffy. Už méně často ale zaznívá, že tato trvanlivost vděčí stejně tolik fanouškovské oddanosti, jako schopnosti žánru hledat nové cesty a modifikovat to již zavedené. A v tomto směru je postblack nejvýraznější a nejpřínosnější žánrovou odbočkou, kterou metal za poslední dvě dekády udělal. Z výše zmíněných kapel se původní formulky nadále drží zejména Wolves in the Throne Room, ty ostatní buď zanikly, anebo hledají nové cesty.

Black metal – ať už s předponou post či bez ní – si ale ve všech svých podobách i nadále uchovává punc přitažlivě romantického žánru, ať už se zahaluje v černé kápi, maskuje warpaintem anebo sní, že bude pozorovat lidskou marnost perspektivou sokola.

Další články autora