Jak rozumět režimu v Rusku? Podle autora Všech mužů Kremlu vládne „kolektivní Putin“

První z nich je kniha Všichni muži Kremlu, kterou napsal zkušený ruský novinář Michail Zygar (1981). Jeho žurnalistická kariéra začala v roce 2000, kdy se Putin stal prezidentem. Léta byl šéfredaktorem jediné ruské nezávislé televize, TV Dožď. Práci na knize, která v ruštině vyšla roku 2015, se věnoval pět let. Během té doby hovořil se spoustou lidí, kteří s ruským prezidentem tak či onak přišli do styku. Výsledkem je politická historie Ruska, nebo přesněji Kremlu, v letech 2000 až 2015.

Každá z 19 kapitol knihy má svého hlavního hrdinu – najdeme mezi nimi oligarchy, třeba Borise Berezovského, cizí státníky jako Michaila Saakašviliho a samozřejmě také ruské byrokraty, například ředitele společnosti Rosněfť Igora Sečina. V úvodu kapitoly autor každého z nich představí stručným medailónkem, ve kterém se pokouší vystihnout, jak se vidí on sám a jaká je jeho motivace. Ilustruje tak svou myšlenku, že i lidé z nejbližšího Putinova okolí jsou přesvědčeni o tom, že to oni jsou „správní hoši“.

Putin neexistuje

„Píšu knihu a snažím se, aby byla maximálně nezaujatá, jako bych ji psal pro člověka, který ji bude číst za sto let,“ popisuje Zygar své nenápadné úsilí o objektivitu. To, že své znalosti čerpal často od vysoce postavených lidí, ale také znamená, že obvykle neuvádí zdroje informací. Občas se proto neubráníme podezření, že jde o autorovu fabulaci, třeba když čteme o důvěrném rozhovoru mezi Putinem a Medveděvem v předvečer prezidentských voleb roku 2012.

Zygarova kniha popisuje Putinův myšlenkový vývoj během patnácti let jeho vlády. Připomene nám tak dnes nesamozřejmý fakt, že Putin přišel k moci jako ekonomický liberál, který žádnými předsudky vůči Západu netrpěl. To, že se dnes ruský prezident staví do role ochránce tradičních hodnot a využívá ruského nacionalismu, je výsledek dlouhého vývoje. Co pro něj ale bylo charakteristické vždycky, je cynický vztah k moci. Ruský prezident věří, že politika všude na světě vypadá jako v britském seriálu House of Cards. Zygar tvrdí, že nejlépe si Putin vždy rozuměl s těmi západními politiky, kteří sdíleli podobný přístup. Jeho dobrými přáteli se proto stali italský premiér Silvio Berlusconi a německý kancléř Gerhard Schröder. Naopak s Barackem Obamou nebo kancléřkou Angelou Merkelovou si tak úplně nevěděl rady.

Michail Zygar – Všichni muži Kremlu|foto: Pistorius & Olšanská

Jak ale vyplývá už ze struktury knihy, která má tolik hrdinů, kolik je v ní kapitol, nejde tu jen o Putina. Podle Zygara máme co dělat s jevem, kterému říká „kolektivní Putin“. Že by v Rusku všechno záviselo přímo na Putinovi, je prý „velice zajímavý mýtus“, se kterým rozhodně nesouhlasí. „Tahle kniha se snaží dokázat, že Putin, jak si ho představujeme, ve skutečnosti neexistuje,“ píše v závěru. Má za to, že to „Putinovi nejbližší si mysleli, že se snaží uhodnout jeho záměry, ale ve skutečnosti prosazovali ty své“.

Tradiční hodnoty – sázka na jistotu

Putinovy kroky, které zemi postupně dovedly od Surkovovy „řízené demokracie“ k nepokrytému autoritářství a od ekonomického liberalismu k vzrůstajícímu vlivu státu na ekonomiku, Zygar vysvětluje v první řadě jako reakci na vnější okolnosti. Ruský prezident se podle něj neřídí žádným dlouhodobým plánem. Dobrým příkladem je jeho vztah k NATO. Po roce 2000 Putin věřil, že Rusko by mohlo do Severoatlantické aliance vstoupit. Když se ale ukázalo, že země by si musela podat přihlášku jako všichni ostatní zájemci o členství, jeho zájem rychle ochladl. Očekával totiž, že Rusko bude mít výjimečné postavení.

Současný ruský nacionalismus a militarismus je podle Zygara projevem toho, že se v zemi změnila podoba společenské smlouvy. (Říká to i Stephenu Sackurovi v pořadu BBC HARDtalk.) Zatímco po roce 2000 vláda běžným Rusům nabízela výměnou za občanské svobody nebývalou prosperitu, dnes se občané vzdávají části svého bohatství výměnou za pocit národní hrdosti.

Také „duchovní svorníky“ a „tradiční hodnoty“, oblíbené téma nejen oficiální ruské propagandy, ale i vtipálků, kteří si z ní utahují, ruského prezidenta na začátku jeho politické dráhy příliš nezajímaly. Mluvit o nich začal až na sklonku roku 2012, když začalo jeho třetí prezidentské období. Inspiroval ho k tomu prý Vjačeslav Volodin, od roku 2011 zástupce šéfa prezidentské kanceláře a současně hlavní kremelský ideolog. Volodin se na základě průzkumů snažil dozvědět, jaká politika bude mezi obyvateli populární, a právě tradiční, konzervativní hodnoty se ukázaly jako sázka na jistotu. Boj proti propagaci homosexuality, který naplno začal v roce 2013, pak mimo jiné umožnil kremelským médiím naznačovat, že „Putinovi odpůrci na Západě (a koneckonců i v Rusku) jsou vesměs reprezentanti sexuálních menšin“.

Jak to ve skutečnosti bylo

Vyznění knihy má podtrhnout i její název. V originále i v anglickém překladu je jím úryvek z básničky o stvoření jménem Hupity Dupity z Alenčiných dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. „Hupity Dupity ze zdi spad; / a celé královo vojsko / a celá královská jízda / jej nedovedla na zeď zpátky dát...“ Podle Zygara báseň v tomto kontextu vypovídá „o neefektivitě státního mechanismu a iluzornosti cílů, které si určuje“. Název připomíná také známý román Roberta Penna Warrena Všichni jsou zbrojnoši královi o temném zákulisí americké politiky v meziválečném období.

Knihu Zygar začal prý psát proto, že je „dnes velmi důležité věnovat se historii – to Rusku schází, lidé mají v hlavě spoustu nesmyslů, spoustu mýtů. Je potřeba jim nějak vysvětlit, co se ve skutečnosti v nedávné minulosti stalo“. Po vydání knihy autor odešel z televize a opravdu se začal naplno věnovat historii. Pracuje teď na Projektu 1917, který prostřednictvím sociálních sítí rekonstruuje události roku, kdy v Rusku proběhly dvě revoluce.

Myersův Putin je loajální následník

Jeho českým čtenářům by snad mohlo vadit to, že sice porozumí vztahům v nejvyšších mocenských patrech země, ale jinak se o Rusku a tamní atmosféře mnoho nedozvědí. Pomoct tu můžou dvě další nedávno vydané knihy: podrobný Putinův životopis Nový car od amerického novináře Stevena Lee Myerse a kniha reportáží ze světa ruských médií Nic není pravda a všechno je možné, kterou napsal anglicko-ruský televizní producent Peter Pomerantsev.

Myers, který byl od roku 2002 léta ruským dopisovatelem amerických novin New York Times, mnoha body svého podrobného Putinova životopisu Zygarovy postřehy potvrzuje. Putin, o kterém píše, o moc sám neusiloval. Když ho Jelcin vybral jako svého následníka, přijal jeho nabídku jen z hluboce zakořeněného pocitu loajality. Ačkoliv se v následujících letech snažil o to, aby si podřídil příliš samostatné oligarchy a ovládl televizi, překvapoval současně ekonomickým liberalismem a snahou vyjít vstříc Západu.

Vladimír Putin coby hokejista|foto: Kremlin.ru CC BY 4.0

Kniha, v níž Putinův životopis jen do doby, než se v roce 1999 poprvé stal ruským premiérem, zabírá více než sto stran, je bohatá na konkrétní informace, kterými čtenáře doslova zahlcuje. V souvislosti s Putinovou znovuobjevenou láskou k tradičním hodnotám není od věci vzpomenout, že podle Myerse vždy stavěl svou kariéru výš než zájmy své rodiny a už od mládí se odmítal podílet na chodu domácnosti – vaření a domácí práce vždy ležely na bedrech jeho manželky Ludmily, se kterou se nakonec „civilizovaně rozvedl“. Ruský prezident, jak o něm čteme v Myersově životopisu, je člověk, který kvůli moci, jež ho plně pohlcuje, přichází o vztahy s rodinou i přáteli a postupně „bronzovatí“. Rostoucí ztráta kontaktu s realitou má vliv i na jeho stále radikálnější politické kroky.

Dojmy ze světa ruských médií

Peter Pomerantsev na rozdíl od obou předcházejících autorů zachytil své bezprostřední osobní zkušenosti. V knize, kterou deník New York Times označil za „intelektuální dokudrama“, píše o tom, jak pracoval pro ruskou televizi TNT. Popisuje náměty televizních dokumentárních filmů, které natáčel, ale současně čtenářům zprostředkovává atmosféru Ruska po roce 2000. Země v té době bohatla dříve netušeným tempem, a přitom se pozvolna propadala do nesvobody. Televizní stanice ještě neměly za úkol vytvářet propagandu, ale produkt, který by diváky bavil a dával jim zapomenout na reálné problémy. Negativních jevů v podobě korupce, ale i zločinů nebo sektářství přitom v zemi nijak neubývalo.

Za podobný zábavný a naprosto nereálný produkt má Pomerantsev i prezidenta, jak ho zobrazují ruská média. „Přisvojil si všechny ruské archetypy, takže dnes vypadá, že snad vybuchne vší ruskostí, jeho prostřihy stále rychleji přeskakují mezi gangsterem, státníkem, dobyvatelem, motorkářem, věřícím člověkem či císařem, chvíli je diplomaticky racionální, vzápětí se zalyká spikleneckými teoriemi,“ píše Pomerantsev, který z Ruska po deseti letech odešel. Měl to o to snazší, že jen zopakoval zkušenost svých rodičů – ti spolu s ním odešli z Ruska do emigrace v roce 1978, když mu bylo deset měsíců. Na rozdíl od mnoha jiných Rusů se tak spíše vracel domů, než odcházel.

Realitu dnešního Ruska není lehké pochopit. Autoři zmíněných knih nám k tomu ale poctivostí, se kterou ke svému tématu přistoupili, rozhodně můžou pomoci.