Jak se vyrovnat se smrtí rodičů? Je dobré akceptovat své prožívání, ať už je jakékoli
Smrt rodičů je těžká životní událost, která může mít na pozůstalé velký dopad. Neexistuje univerzální způsob, jak se na ni připravit, i když je očekávaná, náhlá nebo po delší nemoci. Častými emocemi je smutek, vina, zlost, úleva i zmatek. Je důležité umožnit si emoce prožívat a nebránit se jim. V podcastu Balanc odpovídá terapeutka Sylvie Stretti, která také pečuje o pozůstalé ve FN Motol a je ředitelkou Poradny Vigvam.
Lze se vůbec na smrt rodičů připravit?
Já si myslím, že úplně ne. I když rodič žil plnohodnotný život a je to starý rodič, tak stejně nás jeho smrt zasáhne. Najednou musíme život přeskládat. Zasáhne nás to možná jinou intenzitou, když rodič zemře náhle a nám je patnáct a jim třeba pětačtyřicet. Je to velký rozdíl. Intenzita může být jiná. Můžeme zpětně nahlížet na to, že ti lidé už měli život plně prožitý. Že viděli nejenom své vnoučata, ale třeba i pravnoučata. To je skvělé. Ale stejně nám chybí. V každodennosti, kdy jsme za nimi přišli, kdy jsme s nimi mohli mluvit, přijít si pro pohlazení. Možná někdy poplakat, protože někdy se dá vyplakat jenom rodičům na rameni. Je to jiné než plakat partnerovi nebo dětem. Zároveň si myslím, že se spoustou úmrtí se dokážeme srovnat. To neznamená, že nebolí. Znamená to, že zvládáme třeba za pomoci okolí. Velký vliv má způsob úmrtí.
Čtěte také
Proces truchlení bude prudce individuální. Myslím, že srovnávat je nesmyslné.
Přesně tak. Pozůstalý je trošku sobec a je to v pořádku. V tu chvíli je on, koho to trápí a bolí. Rozhodně mu nepomůže, když mu budeme říkat, že známe lidi, kteří to měli horší. Argument ala „ale lidi v Africe“. To je mu v tu chvíli úplně jedno. Jestli to někdo jiný má taky těžké nebo těžší je lhostejné. Pozůstalí potřebuje od okolí slyšet: je to na pytel, hrozně mě mrzí, že to zažíváš. Nezáleží, jestli zemřel mladý rodič nebo senior. Pozůstalí trpí.
Po úmrtí blízkého člověka se může objevit celá škála emocí. Může přijít úleva, pokud jsme o starého rodiče náročně pečovali. Ale co když se objeví třeba i radost? Co když to byl rodič, se kterým jsme neměli dobrý vztah, který se k nám nechoval v životě hezky?
Čtěte také
Někdy úleva může být spojená s radostí. Myslím si, že by se, podobně jako smutek, mohla dostavit spíše později. Toto budou určitě zažívat lidé, kteří byli obětí fyzického a psychického násilí. U některých lidí, o které se staráme, není agresivita vždy v důsledku stylu výchovy „škoda rány, která padne vedle“. Naši rodiče a prarodiče v tom byli vychováni. Pod vlivem nemoci začnou být lidé více agresivní psychicky i fyzicky. Ani si to neuvědomují. Je to frustrace z bezmoci, že si nejsou schopni sami pomoc. Když člověk se nevyspí, protože měl malé děti a musel k nim vstávat a teď se zas nevyspí, protože vstává k seniorovi stokrát za noc, tak dochází síly. Říká si: „budu já mít ještě někdy normální večer, kdy můžu jít s kámošema ven“. To jsou věci, které nás samozřejmě zatěžují. Někdy úleva najednou přijde a zároveň s ní je spojený stud. To je přece divné. Já bych měl být smutný. A cítím úlevu. Máme na sebe větší nároky, než je nutné.
Poslechněte si celý podcast na téma smrt rodičů a jak se s ní vyrovnat.
Související
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
