Kamil Fila o své nové knize: Česko zaostává v rovnoprávnosti i vztahové inteligenci

Mělo hnutí MeToo dopady na vztahy mezi muži a ženami v Česku?

Obávám se, že příliš ne. Lze předpokládat, že mladší generace se chová trochu jinak. Většinou stížnosti přicházejí, zní to stereotypně, na muže 50+, nejčastěji ze zábavního průmyslu. Čtyřicátníci se většinou takto už nechovají, ti mladší téměř vůbec. To neznamená, že neexistují žádní takoví, ale je to výrazně méně časté. Že se to překvapivě nejvíc dotklo Dominika Feriho jako představitele mladší generace, je velmi paradoxní. Dává to smysl v tom, že v této skupině to člověku nejméně projde, ale zároveň je to nejméně v této skupině rozšířené. Otázkou zůstává, jaký je celkový obraz. Nejsme schopni to z toho nějak složit.

V Česku jsme s dopady MeToo jinde, výrazně opožděni. Jsme velmi podobní Francii, která má tradici dlouhodobého svádění. Všichni muži jsou údajně svůdníci a neberou ne jako ne a baví je to zkoušet dál a dál. Dá se jít velmi daleko, než je to oficiálně považováno za obtěžování. Je potom velmi tenká hranice mezi obtěžováním a znásilněním.

Zatímco v Americe je obtěžování hodně věcí, je tam málo, co je povoleno. Obtěžování je široká škála a znásilnění přichází až po poměrně dlouhé době. Česko se podobá spíše Francii. S tím, že zde nemáme tradici soudnictví, takže zde jsou lidé spíše drzí a hulvátští, naučení být takoví z doby normalizace. To je podle mě velký vliv toho, že lidé za normalizace neměli šanci nejen politického angažmá, ale obecně veřejného vyžití a vše se koncentrovalo do soukromí. Bylo zvykem mít milence, milenky a shromažďovat pornografické časopisy. V devadesátých letech, když se oficiálně pornografie a prostituce povolila, se to bralo jako výdobytek svobody a užívání si svobody, které nám teď někdo zakazuje. Nově to zakazuje nějaká mladá generace, nějací noví svazáci.

Čtyři roky jsi psal knihu Velmi pozdní odpoledne, která je o sexuálním obtěžování, gender nerovnostech a naší společnosti. Jaké největší problémy z této oblasti vnímáš u nás?

Jednak neustálé zpochybňování, zlehčování tématu. To se bavíme primárně o sexuálním násilí a obtěžování. Potom si myslím, že podle všech čísel, která máme, padá představa, že Česko je rovnostářská společnost. My se ve všech indexech, které se počítají celosvětově anebo evropsky, umísťujeme velmi nízko. Například co se týče platových rozdílů, tak jsme na 104. místě ze 150 zemí. Opravdu jsme na tom velmi špatně. Nejhorší je, že se z celé Evropské unie nejméně zlepšujeme. Jsme úplně nejpomalejší. Velký problém jsou rozdíly ve vzdělávání nebo uplatnění vzdělání. Máte spoustu vysokoškolsky vzdělaných žen, které se neuplatní stejně jako muži. A není možné říct, že je to jejich neschopností. Nebo také nejsou brány na doktorandské studium, přestože předpoklady mají. To je velice časté.

Špatně jsme na tom se zastoupením v politice. Tvrzení, že ženy nechtějí, je docela legrační, protože víme, že chtějí a že v politických stranách často mají majoritu. Ale nemají poloviční zastoupení, ani třetinové zastoupení na kandidátkách. To vypovídá o tom, co muži dovolí, koho mezi sebe pustí. V tomto jsou viditelné i zjevné problémy a jsme na tom hůř než jinde v Evropě nebo ve světě.

Jsou naopak nějaké oblasti, které se pozitivně posunuly?

Minimálně za posledních pár let hrozně klesl počet lidí, kteří si myslí, že si ženy za znásilnění můžou tak trochu samy. Některé výzkumy před pár lety ukazovaly, že to bylo přes 60 % a teď je to výrazně méně, kolem 45. Ještě není nastolená redefinice znásilnění. Bude platit někdy příští rok a nikdo podle ní ještě neumí soudit. Nemůžeme říct, že se to zlepšilo, ale víme, že se to zlepší.

Další věc, strašně dlouho se debatovalo o tom, jaká má být náplň registrovaného partnerství nebo manželství pro všechny. Nejsme ve stavu manželství pro všechny, ale registrované partnerství dostalo značných změn. Je otázka, jestli je to dobře nebo špatně, protože teď se bude špatně prosazovat další úprava. Možná se to odsunulo o mnoho dalších let, ale nějaká nová práva pro LGBT komunitu tady platí. Teď si nejsem úplně jistý, v jakém je to stadiu. Ale co se týče změny řekněme pohlaví v občance, tedy genderu, opravdu to není pravá změna pohlaví. Nově by neměla být potřeba povinně kastrace, sterilizace. Tohle se změnilo a zlepšilo během několika málo let a je vidět, že když existuje tlak a občanská poptávka, tak změny jsou možné.

Co si z hnutí MeToo nebo obecně z tématu, které jsme dnes diskutovali, vzít do osobního života?

V knize se snažím nedávat žádný návod na život a obecně se vyhýbám tomu, že by to bylo nějak snadné. Určitě to beru tak, že je nutné posílit sexuální výchovu ve školách z toho důvodu, že víme, že opravdu 85 procent rodičů neříká dětem o sexualitě vůbec nic. Toto plošné selhání musí nahradit škola. Chápal bych to ani ne jako sexuální výchovu, ale spíše jako citovou nebo vztahovou výchovu.

Pro mě bylo zajímavé poznání, že bychom se neměli bát určité krize rodiny. Neustále se mluví o tom, jak se rozpadá tradiční rodina. Tradiční rodina zde však neexistuje už dost dlouho. Tradiční rodiny zanikly někdy v 19. století a začala je nahrazovat nukleární rodina, což je ta malá rodina - otec, matka, jejich biologické děti žijící izolovaně od ostatního příbuzenstva. To je velmi slabá formace a není divu, že se rozpadá. Není divu, že je v krizi, ale není to tradice. Je to moderní nukleární rodina, která se nemůže udržet pohromadě, protože je to velmi těžké a je jasné, že to většina lidí nezvládá.

Ve finále knihy se snažím nabízet nějaké jiné varianty. Ne že bych propagoval nějaké polyamorické vztahy, to neříkám, že je cesta, ale ani to není jediná alternativa. Myslím, že existuje více formací a rozšíření formací, které umožní rozšířit rodinu. Tyto formace se už objevují spontánně, i když nemají moc názvy. Obecně jde o to, aby lidé žili v nějakém větším společenství. Počet těch lidí je zhruba 10, 20, 30. Může to být rozšířená rodina přátel, což se mimochodem děje už ve velkých městech hodně. Lidé mají takové přátelské rodiny, které jsou pro ně důležitější než jejich biologická rodina, protože často pocházejí z neúplných rodin. Jsou to také dobré sousedské vztahy a účast v nějakých spolcích, kdy se lidé naučí vykrývat své potřeby a také se mezi sebou různě předávají děti. Děti netráví čas jen v jedné rodině, což bylo typické v minulých stoletích.

Najednou se uvolní energie rodičům a partnerům. Mají čas více na sebe, ať už na samotný vztah, nebo přímo jen sami na sebe jako jednotlivce. A nebudou při tom nutně sobečtí, nebo nebudou mít pocit, že jsou sobečtí.

Samota opravdu zabíjí, takže i introverti by toho měli být v nějaké podobě schopni. Mozky se potom chovají jinak. Člověk mluví jinak, mozek funguje jinak a je schopen vpustit ty lidi do svého života jinak. Prostě pro ně znamená něco jiného, mozek funguje jinak, když reaguje na jiné lidi.

Pusťte do svého života různé lidi, co nejvíce příbuzných různého druhu. Můžeme říct, že to jsou třeba i kočky, ale prostě opravdu co nejvíce příbuzných jednoho druhu. Je jedno, že jsou to občas hlupáci, musíte to nějak snést, ale dá se to. Je to lepší než ta nukleární rodina zavřená doma. Nebo potom matka často zavřená doma. To se opravdu rozpadne velmi snadno. Vpouštějte lidi k sobě a budujte komunitní život, což je těžké pro nás všechny, kdo jsme vychovaní velmi individualisticky, je to překonávání našeho pocitu nepohodlí.

Poslechněte si celý rozhovor s Kamilem Filou.