Kampaň, kam se podíváš. Proč nevěřit všemu a jak se z občanů dělají voliči

Na vedení kampaně mají politické strany podle zákona limit 90 milionů korun. Politika se prezentuje jako racionální záležitost, v praxi významnou roli hrají emoce, vytváří totiž vazbu mezi stranou a voličem. A na jejím vytvoření pracují týmy profesionálů.

Ty vymýšlí, čím zaujmout cílové voličské skupiny podle věku, zájmů a potřeb. Politici ve veřejných projevech nebo online reagují na předvolební nálady a vymezují se proti soupeřům. Pro kandidující strany je nejtěžší cesta k apatickým občanům a jednoduché není ani získat hlasy prvovoličů. Navíc se v kampani šíří velká spousta dezinformací.

„Dezinformace byly, jsou a budou. Je to součást mocenského boje, je to součást soupeření států a různých celků. Je to věc, která provází lidstvo odjakživa. A mění se výrazně s novými technologiemi,“ popisuje pro podcast Urny Denisa Hejlová, odbornice na PR a komunikaci.

Mladí lidé mají podle Hejlové pomyslný náskok: technologie je provází většinou života. „Chybí jim ale životní zkušenosti, které mají starší generace. Nesetkali se s násilnou manipulací a propagandou. Nezažili to, nemají v sobě vybudovaná čidla. V tom jsou zranitelnější,“ myslí si.

Proč nelze věřit všemu? A jak uvažovat kriticky a vybrat si stranu, která nejlépe reprezentuje moje hodnoty a zájmy? Poslechněte si druhou epizodu volebního průvodce Radia Wave Urny.