Kapelu jsme založili, protože jsme neměli kámoše. Příběh britských punkáčů Leatherface
Měli našlápnuto k tomu stát se britskou Nirvanou, průlom do mainstreamu se ale nakonec nekonal. Ku příležitosti šesesátých narozenin Frankieho Stubbse jsme se ve Špíně rozhodli rozebrat příběh kapely Leatherface, kterou koncem osmdesátých let založil v přímořském městečku Sunderland společně s Dickiem Hammondem. Jak se na jejich tvorbě podepsala šeď upadajícího maloměsta, vzájemná kapelní rivalita a bohužel i alkohol?
Největšími vzory pro ně byli Hüsker Dü nebo Motorhead, ovlivnila je i ostrovní anarchopunková scéna okolo Crass. Rozhodli se však vydat cestou melodií a melancholičtějších kytarových vyhrávek namísto zrychlování a přitvrzování. Leatherface, se signifikantním nakřáplým vokálem Frankieho Stubbse, se během dvou funkčních období kapely podařilo vydat téměř deset dlouhohrajících nahrávek.
V tom prvním, které trvalo do první poloviny 90. let, vyčnívají především desky Mush a Minx. Obě vyšly na labelu jeho kamaráda Laurence Bella - Roughneck Records, který předcházel dnešnímu gigantu Domino. V té době už na Leatherface chodili po celém Spojeném království stohlavé davy a svébytná poetika Frankieho Stubbse, o němž Dickie Hammond prohlásil, že je jedním z nejlepších textařů, nepřitahovala pouze číraté okované punkáče, ale i všechny ostatní, kdo se v neutěšené éře ekonomického úpadku cítili nesví a vykořenění. Proč nakonec k vzestupu do mainstreamu nedošlo a jestli to vlastně není dobře – i to jsme probírali v posledním díle Špíny.
Co je to „post hardcorová technika“? Jaké byli boční projekty jednotlivých členů? Jak moc se odráží v jejich textech politická témata i emoce? Proč, i přestože trochu zapadli v záři slavnějších jmen, patří k nejzásadnějším raně devadesátkovým punkovým kapelám? Z jakých důvodů se hned dvakrát (podruhé už definitivně) rozpadli, ? Co dělá a čemu se věnuje Frankie Stubbs v současnosti? Poslechněte si celou Špínu ze záznamu!
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.