Kapelu jsme založili, protože jsme neměli kámoše. Příběh britských punkáčů Leatherface

Největšími vzory pro ně byli Hüsker Dü nebo Motorhead, ovlivnila je i ostrovní anarchopunková scéna okolo Crass. Rozhodli se však vydat cestou melodií a melancholičtějších kytarových vyhrávek namísto zrychlování a přitvrzování. Leatherface, se signifikantním nakřáplým vokálem Frankieho Stubbse, se během dvou funkčních období kapely podařilo vydat téměř deset dlouhohrajících nahrávek.

V tom prvním, které trvalo do první poloviny 90. let, vyčnívají především desky Mush a Minx. Obě vyšly na labelu jeho kamaráda Laurence Bella - Roughneck Records, který předcházel dnešnímu gigantu Domino. V té době už na Leatherface chodili po celém Spojeném království stohlavé davy a svébytná poetika Frankieho Stubbse, o němž Dickie Hammond prohlásil, že je jedním z nejlepších textařů, nepřitahovala pouze číraté okované punkáče, ale i všechny ostatní, kdo se v neutěšené éře ekonomického úpadku cítili nesví a vykořenění. Proč nakonec k vzestupu do mainstreamu nedošlo a jestli to vlastně není dobře – i to jsme probírali v posledním díle Špíny.

Co je to „post hardcorová technika“? Jaké byli boční projekty jednotlivých členů? Jak moc se odráží v jejich textech politická témata i emoce? Proč, i přestože trochu zapadli v záři slavnějších jmen, patří k nejzásadnějším raně devadesátkovým punkovým kapelám? Z jakých důvodů se hned dvakrát (podruhé už definitivně) rozpadli, ? Co dělá a čemu se věnuje Frankie Stubbs v současnosti? Poslechněte si celou Špínu ze záznamu!