Karlovarské zavodnění: Zlaté kníry 2012

9. červenec 2012

Rok se s rokem sešel a čelistní tým se opět zdárně navrátil domů z lázní ducha. Neobešlo se to bez fyzických obětí (horečka, bolest v krku, zánět nohy), ale za ten přehršel filmových dojmů trocha utrpení stála. Je na čase rozdělit naše imaginárně voskované ceny za největší letošní zážitky.

Na úvod tu máme hned tři konsensuální verdikty.

1. Zlatý knír za nejlepší existenční exorcismus si odnáší rumunský (literární i vizuální) virtuóz Cristian Mungiu – nejen proto, že z nás na projekci filmu Na druhé straně kopců zručně vymýtil veškerý optimismus, ale i proto, že uhrančivě pracuje s herci a brilantně komponovaným závěrem navodil dojem, že před zkažeností světa už nás vůbec nic neuchrání.

2. Zlatý knír za nejtvrdší sociální facku si odnáší Bence Fliegauf. Je to jen vítr není jen vítr, ale skutečná vichřice, která svou přirozeností a mistrovskou prokomponovaností bere střechy veškerým předsudečným postojům. Téma romské minority snad ještě nikdy nebylo pojato tak drtivě a uměřeně zároveň.

3. Pokud bychom vybírali z nabídky letošních Varů jeden film, který protrhl hráze imaginace a vrhl publikum do náruče řízeného a neobyčejně potentního šílenství, musel by Zlatý knír putovat za dvojicí Leos CaraxDenis Lavant. Mistr a jeho alter ego nastartovali burácivé Holy Motors naprosté cinefilní rozkoše a předvedli, co všechno film může, když se vymkne konvencím. Něžné zvíře Denis si navíc odnáší speciální uznání dvojčlenné poroty Čelistí za skutečně animální herectví.

Speciální židovský Zlatý knír za nejlepší debut putuje za mimořádně talentovaným filmařem a skladatelem Benhem Zeitlinem, jehož dynamický, skvostně nasnímaný a nebývale emotivní manifest magického realismu jménem Divoká stvoření jižních krajin dodal termínu „zavodněnost“ nečekaně konkrétní rozměr. Zvláštní uznání chasidské poroty Čelistí pak získává hořký Černý kůň hlavní režisérské hvězdy letošního ročníku Todda Solondze.

Abychom ale mysleli i na pozemšťany, pro které je zrzavý oligofrenní skřet žeroucí hřbitovní kvítí postavou z jiné dimenze – Zlatý knír za „lidové“ a „přístupné“ drama si letos odnáší dva výborně napsané, zahrané a citlivě natočené snímky. Dámy mají přednost – Barbara Christiana Petzolda dokázala, že reálný socialismus lze pojednat bez klišé, předsudků, Ostalgie a s plastickými charaktery. Vydařený Hon Thomase Vinterberga zvedá ke Kníru jak působivá atmosféra, tak dvojice kamarádů do deště Mads MikkelsenThomas Bo Larsen.

02669344.jpeg

A teď populární anti-kníry: za největší vybředlost a nejnudnější dialogy holíme s těžkým srdcem hustého bíbra Davidu Cronenbergovi, jehož Cosmopolis je stručně řečeno totální hovadina. Ještě o něco nabroušenější břitvu si zaslouží sociální terorismus Ektorase Lygizase s názvem Chlapec pojídající ptačí zob za podlézavou napodobeninu artu a ten nejstupidnější a nejukňučenější humanismus, jaký byl v posledních letech k vidění.

A mimo soutěž – nejkultivovanější, nejelegantnější a nejpřekvapivější zklamání putuje k Michaelu Hanekemu, který nám letos dopřál místo Lásky fádní lekci doslovnosti a snobství. Prestižní tyrolský Zlatý knír za rok 2012 si tak nasazuje jeho dobrý kamarád Ulrich Seidl, v jehož keňském ráji poznáte, jak chutná ta pravá rakouská Liebe.

Karlovarské zavodnění tímto definitivně zavírá své kohoutky, ale dojezd obstará ještě bohatý gejzír recenzí festivalových titulů – a to nejen těch, které zavlaží české distribuční kanály. Tak zase za rok na zavodněnou…

Spustit audio