Kateřina Šedá: Nejtěžší bylo proniknout mezi komunitu nejbohatších v Los Altos a obyvatele brněnského Cejlu

Kateřina Šedá před studiem RW

Už víc než rok pracuje Kateřina Šedá díky návrhu organizátorů brněnského Ghettofestu na neobvyklém průvodci vyloučenou lokalitou v okolí ulice Cejl. V rozhovoru mluví o rasismu slušných lidí, se kterým se setkává čím dál častěji, vysvětluje, proč se na Cejlu těžko pracuje „metodou Rychlých šípů“, a popisuje taky svůj další projekt – pro město Slavutyč vybudované pro dřívější obyvatele okolí Černobylu.

„Říkám tomu rasismus slušných lidí. Mluvím třeba na Cejlu s úředníkama, prodavačem – lidma, kterých si člověk obyčejně moc nevšimne,“ vypráví Kateřina Šedá v úvodu rozhovoru. „Pak se s nima dá do řeči, zjistí, že to jsou milí a sympatičtí lidi, vede s nima zajímavej rozhovor a najednou se hovor stočí na Romy a oni začnou říkat úplně hrozné věci, které bych tu nerada opakovala. Čím dál víc mě to překvapuje a začínám být negativně naladěná vůči bílé části populace, která tam žije.“

Na Cejlu se prý těžko dostává hlouběji k lidem i proto, že je brněnská vyloučená lokalita alergická na výzkumníky, sběr dat se tu provádí často. Dalším problémem jsou místy neexistující zvonky nebo schránky. „Já prostě chodím a zvoním, tuhle akci Rychlé šípy provozuju pořád, ale tady to nebylo moc účinné. Podařilo se mi hlouběji proniknout do lokality skrz pošťačky nebo přes paní, co připravuje lidi na svatby. Nikde to nebylo tak těžké jako tady, snad jenom ještě v jednom místě, kterým je Los Altos. Žijí tam nejbohatší lidi na světě. Cejl a Los Altos byly jediné dva projekty, kde jsem pronikala do lokality na základě štafety. Kdyby mně nikdo nepomohl a nedoporučil, tak se dovnitř nedostanu.“ V Los Altos práci ztěžovalo, že v městečku nejsou chodníky, lidé tam nechodí pěšky. „Vyjíždí přímo z těch svých obrovských baráků za ploty autem. Takže člověk se s nimi nemůže sejít, jedině když ho někdo pozve do nějakého klubu, kde se sdružují, nebo někde náhodně v supermarketech. Fungovalo to jedině tak, že mě někdo doporučil, já jsem obstála a on mě doporučil dál. To byla jediná účinná metoda.“

03116284.png

Původní plán byl vést průvodce po jednotlivých domech v okolí Cejlu, postupně se ale plán změnil. „Třeba Bratislavská 38 je dům, kde není jediná schránka, není tam žádnej zvonek, takže paní pošťačka si vždycky stoupne doprostřed dvora a volá různý jména, je to trochu jako scéna z filmu. Každej den absolvuje takovou neuvěřitelnou cestu po Cejlu, jde a volá ty různý jména…“

Momentálně vzniká průvodce rozčleněný na jednotlivé okruhy. „Bude to trochu průvodce po předsudcích, ale i průvodce různými turistickými trasami, které ale nejsou moc pro turisty. Bílá trasa je o náboženství, jde po místech, kde se lidi modlí, dětská trasa jde po hřištích, historických hračkách, je tam taky historická trasa a černá trasa – noční. Zaznamenává to i místní faunu a flóru, třeba platany u Muzea romské kultury jsou pozůstatkem zámeckých zahrad. Občas je tam ale zakreslená třeba i něčí sbírka kaktusů, kterou jsem u někoho objevila. Není to klasický průvodce, ale máme tam i věci, jako jak se tam dostat nebo co tam třeba koupit.“ Ani výtvarná koncepce nevzniká podle standardních postupů. „Snažíme se teprve přijít na to, jak to výtvarně definovat, vystihnout charakter místa. To, že je tam spousta lidí i národností, které se snaží spolu fungovat na jednom místě.“

V závěru rozhovoru Šedá vzpomíná na zážitky ze svého projektu v Helsinkách, kde letos na jaře při festivalu IHME naplnila místní dopravní prostředky na několik dní pouličními muzikanty. Popisuje taky začátek své práce ve městě Slavutyč vybudovaném po výbuchu Černobylu pro obyvatele zóny.

03641349.jpeg