Kingův return
Trilogie se uzavírá. Třetí díl Pána prstenů usilovně sklízí výsledky velkých očekávání. Navazuje na předchozí díly, ale do vyšších rovin je neposouvá. Zůstává podívanou. A závěr? Strašný.
Ti, kteří ještě třetí díl Pána prstenů neviděli a nechtějí zjistit, jak celá trilogie končí, by neměli ve čtení pokračovat!

Posledních dvacet minut Návratu krále je utrpení. Ano, dalo se to tušit, ale není důvod to omlouvat. Devět a půl hodiny trvající sága končí loučením se všemi hrdiny a mění se v jejich defilé. U Frodovy postele se střídají usměvaví, měkkým světlem nasvícení hrdinové a dojetí stoupá. Má vrcholit věrným Samem.
"Domácí" záběry a záběry veselého těšení se z vítězství zavánějí kýčem mnohem více než ty velkolepé. Obrazové obžerství např. majákové scény zobrazuje, podobně jako přelet mapy Středozemě, vzdálenosti a prostory, kde se děj jinak neodehrává, a podtrhuje charakter mýtu Země. Navíc je to elegantnější, než pořád střídat dva různé prostory ostrými střihy. Nekonečná množství bojovníků pod hradbami mají zase ten příjemný efekt, že když vyjede šest tisíc Rohanských, je to sice nemalá síla, ale vnímáme ji správně jako sílu stmelených, pro smrt rozhodnutých, nikoli jako sílu vojenské přesily.

Idyla závěru je vytvořená např. potlačením pozornosti, kterou bychom jinak věnovali mrtvým, ranám, které se nezhojí, a životu, který už nebude stejný. Z celé trilogie čouhá snaha dokázat, že se nám ukazují velké triumfy, ale nezapomíná se ani na malé osudy, na pochody v duších, čili že se jedná o film s posláním. Aragornův pokyn půlčíkům, aby se před ním neohýbali v pase, si vyslouží snad jedině uchechtnutí, stejně jako poklona davů rozpačitým "malým velkým" hrdinům.
Samvěd Křepelka je jistým způsobem hlavním hrdinou Návratu krále. A k rozeznání malých, velkých a "malých velkých" by měl stačit právě děj samotný, a pak by Aragornova gesta nebylo potřeba. Glum se promění v jednoznačně záporného hrdinu poté, co nám je předveden v provedení sebe sama a svého odrazu na vodní hladině. Froda postihuje vnitřní neklid, vliv Prstenu se na něm projevuje víc a víc, ale stráví na plátně snad méně času než Sam. S napětím můžeme na začátku očekávat, jak se budou rozhodovat lidský král Rohanu a správce Gondoru, ale u těch máme brzo jasno. A Aragorn už je definitivně připraven být králem.

Rozložení sil mezi postavami je zřejmé minimálně od Dvou věží. Příběh má dobře našlápnuto, což využívá hlavně ve své prostřední části. Přestože historie s Odulou (v předloze údajně ještě ve Dvou věžích) musela počkat do třetího dílu, nemá Jackson dostatek materiálu o putování k Hoře. Během přípravy na bitvu o Minas Tirith a jejího průběhu se putujícímu Frodovi, Samovi a Glumovi přihodí jenom velmi málo. Několikrát se události vlastně vůbec nepohnou. Nepoměr vyprávění z obou hlavních míst děje je zřejmý.

Celkově jde o přehledné vypravěčství, které nás dobře orientuje ve složité naraci, stejně jako v davech bojovníků, ale chybí mu výrazný umělecký přínos. V závěru třetího dílu se to projevuje nejjasněji. Patetické scény (zvláštně strašný náběh k Aragornově korunovační řeči, reklamní defilé u Frodovy postele, Samovo rozhodnutí, že Froda na vrchol Hory donese apod.) jsou sice včas ustřiženy, ale závěr je dojezd, který by invenčnější filmařina, zaměřená na kresbu nálady, rozhodně povznesla. K tomu by ale bylo třeba jinak snímat a méně plakat.

Udržování pozornosti a péče o pravidelné zapojení všech postav z širokého okruhu Společenstva patří k hlavním kladům režie. Jackson nám např. průběžně připomíná Arwen, aby její zjevení v závěru nebylo příliš náhlé. Některé motivy pochopitelně není čas rozvinout - příliš rychle se v zájmu spění k závěru "vyřeší" postava Eówyn, jejíž city odbude budoucí král jedinou větou. Po bitvě už ji vidíme šťastně se smát po boku Faramira.

V několika scénách použili kameramani jako zpestření neobvyklé úhly kamery a napínavé rámování, například v jedné z nejlepších scén - v setkání a boji s obrovskou Odulou. Je nasnadě odkázat zde na Jacksonovy zkušenosti s horory. Jindy se kamera pohybuje rychlými průlety, překonává např. velké vzdálenosti v boji (efektní a praktické), ale stříhat by šlo možná i méně konzervativně. Jen málo triků je zjevně digitálních a nepůsobí úplně dokonale, povětšinou jsou hranice mezi natočeným a naprogramovaným nezřetelné.

Symfonie závěrečných obrazů se nekoná i proto, že hudba Howarda Shorea je snesitelná tak maximálně s vokálem, ale jinak se dá sotva přežít jako doprovod k titulkům. Zpomalených a oněmělých záběrů je příliš a hudba nemá jejich vyjadřovací schopnost. Spíše dává vyniknout solidním zvukovým efektům, jako jsou šepoty, ocelový švunk Prstenu apod. Tak tomu ale bylo po celou trilogii.

Pán prstenů: Návrat krále (The Lord of the Rings: The Return of the King, USA, 2003); hrají: Elijah Wood, Ian McKellen, Viggo Mortensen, Liv Tyler, Sean Astin, Billy Boyd, Orlando Bloom, Miranda Otto a další (tisíce), scénář: Fran Walshová, Philippa Boyensová, Peter Jackson, kamera: Andrew Lesnie, A.C.S., hudba: Howard Shore, Annie Lennox, režie: Peter Jackson.
Česká premiéra: 14. 1. 2003

Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka


Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka