Koronavirus dává zelenou sledovacímu aparátu. Nenechme si vzít právo na soukromí

Pamatujete si, jak jsme na sociálních sítích sdíleli video zachycující čínskou policii uhánějící prostřednictvím dronu venkovany bez roušek? O pár měsíců později už to není jen příjemně vzdálená dystopická fantazie a pro odstrašující příklady bujení sledovacího aparátu nemusíme zdaleka chodit jen do autoritářské Číny.

Podle Guardianu už nejméně 25 zemí ve snaze potlačit pandemii rozjelo programy sledování lokačních dat mobilních telefonů a kontrolu dodržování karantény prostřednictvím dronů nebo kamerových systémů pro automatické rozpoznávání obličejů. Nepříliš překvapivě je mezi nimi i Izrael, jehož ministr obrany Naftali Bennett dokonce navrhl plán, v jehož rámci by byl občanům přidělován rating od 1 do 10 podle pravděpodobnosti jejich nákazy koronavirem. Zní to jako epizoda ze seriálu Black Mirror a jako většina jeho varovných zápletek se nakonec stává realitou.

Pokud by sledovací opatření zaváděly jen státy, mohli bychom se alespoň utěšovat tím, že kroky vlád v demokratických zemích podléhají jisté míře veřejné kontroly a nezávislým soudům. V případě soukromých firem to ale platí méně. A právě ony teď nenasytně kolonizují nová území|foto: Unsplash,CC0

Pokud by sledovací opatření zaváděly jen státy, mohli bychom se alespoň utěšovat tím, že kroky vlád v demokratických zemích podléhají jisté míře veřejné kontroly a nezávislým soudům. V případě soukromých firem to ale platí méně. A právě ony teď nenasytně kolonizují nová území. Apple s Googlem oznámily, že otevřou své operační systémy pro aplikace mapující kontakty s nakaženými, a pozadu nezůstává ani český Seznam, jehož výzva ke sdílení polohy nás teď šikanuje při každém otevření aplikace mapy.cz.

Obhájci těchto kroků většinou argumentují tím, že příslušná technologická řešení jsou přece navržena tak, aby byla vyloučena možnost zneužití dat. To ale úplně pomíjí podstatu problému. Nejpozději od dob Snowdenovy aféry byly jakékoliv pokusy o posílení sledovacích pravomocí státu i soukromého sektoru novináři i veřejností přijímány se zdravou mírou podezřívavosti a jejich navrhovatelé mohli počítat s kritikou a bouřlivou diskuzí. Současná krize ovšem tento protitlak ztlumila a vlády i firmy teď mohou posilovat moc pod záminkou péče o veřejné zdraví.

Naše aplikace je zcela bezpečná a slouží pro boj s koronavirem, proč byste si ji nenainstalovali? Pomohli jsme národu v těžké chvíli, proč byste nám nenechali pravomoci i dál? A když se vám tak osvědčila aplikace na sledování nakažených, nezajímalo by vás, kolik dlužníků a dříve trestaných bydlí ve vaší čtvrti? Možnosti zneužití snadno získaného vlivu a pozitivní image jsou nekonečné, míra veřejné kontroly zvlášť u soukromých firem mizerná a nejsmutnější na tom je, že naleštěná technologická řešení nejspíš mají na šíření koronaviru zanedbatelný vliv.

Čtěte také

S orwellovskou digitální Čínou to snad nebude tak žhavé. A nezapomeňme na naše sledovací aparáty

Těžiště potlačování nákazy je v tradičních opatřeních ve fyzickém prostoru typu pochůzkového policejního dohledu nad dodržováním karantény, testování, uzavření hospod a obchodů nebo omezení pohybu přes hranice. Digitální zlepšováky mají zatím jen omezený dopad (stačí se podívat na nekončící potíže s testováním tzv. chytré karantény v Česku) a je otázkou, jestli i do budoucna budou mít nějaký zásadní přínos.

Tohle kolo zápasu s bujícím sledovacím aparátem státu i soukromého sektoru jsme nejspíš prohráli, ale přijatá opatření lze odvolat a vyklizený terén znovu obsadit. Záleží jen na tom, jak moc si vážíme svých základních svobod a práva na soukromí a jak důrazně o ně chceme usilovat.