S orwellovskou digitální Čínou to snad nebude tak žhavé. A nezapomeňme na naše sledovací aparáty

Zdrojem mé paniky byl článek na webu Wired s titulkem How the West Got China’s Social Credit System Wrong (Jak se Západ pletl o čínském systému sociálního kreditu). Naštěstí se ukázalo, že jsem byl k alarmistickým zprávám poměrně skeptický. Podle tehdejších zvěstí to vypadalo, že do roku 2020 bude Čínu ovládat orwellovský systém, který bude občanům přidělovat, a hlavně odebírat privilegia dle rozmarů automatizovaného datového leviatana, který bude sledovat takřka všechny aspekty jejich života: nákupy, finanční situaci, přecházení na červenou, případně i politickou povolnost čínskému režimu – jako z nějakého dílu dystopického seriálu Black Mirror, jak všichni (včetně mě) nezapomněli poznamenat.

Čtěte také

Chystá Čína orwellovské hodnocení všech svých občanů?

Za poslední čtyři roky se ale celý projekt moc daleko neposunul. Stále se jedná o síť nepříliš propojených regionálních experimentů. K zmíněnému digitálnímu leviatanovi má stále daleko a s blížícím se deadlinem není příliš jasné, jak daleko je skutečně čínská (nominálně) komunistická vláda ochotna zajít. Prozatím ale systém zůstává značně lokalizovaný a fragmentizovaný. V různých permutacích hrozí ztráta „bodů“ především těm, kteří poruší stávající zákony. Výhody těch, kteří mají dobré skóre, pak nejsou bůhvíjak zásadní. Podle Wired se jedná především o bezúročné půjčky nebo bezplatné kontroly u lékaře. „Tyto iniciativy z velké části nespoléhají na masové sledování ani na umělou inteligenci a spousta občanů ani neví, že existují,“ píše Louise Matsakis pro Wired. 

To, že se nejhorší noční můry o sociálním kreditu zatím nenaplnily, nevyviňuje čínskou vládu z totalitních postupů, od brutálních represí proti Ujgurům, tvrdého potlačování svobody slova, cenzury internetu nebo imperialistických praktik v přilehlých mořích. Proč by nás prozatímní nenaplnění těch nejhorších vizí čínského sociálního systému mělo zajímat? Přifouknutý strašák čínské digitální dystopie nás může otupit ve vztahu k podobným procesům v našich zemích.

Nic z toho neznamená, že bychom měli nad čínskými plány ledabyle mávnout rukou. Jakási orwellovská dystopie se z nich klidně může vyvinout. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by se tak mělo stát v nejbližší době a v takové míře, jak bylo avizováno|foto:Český rozhlas

„Čím víc se v tom vrtám, tím spíš mi přijde, že kolem nás začíná vznikat americký systém sociálního kreditu a od toho čínského se zas tak neliší,“ píše Casey Newton, redaktor webu The Verge. „Upřímně řečeno je tu spoustu styčných bodů s procesy, které se dějí ve Spojených státech,“ souhlasí Jay Stanly z Amerického svazu pro občanské svobody (ACLU) ve svém textu pro web Vice. „Čína je často vydávána za extrémní příklad. Myslím si, že to ale posouvá mantinely celé debaty. Všechno, co není tak invazivní jako námi předpokládaná podoba čínského sociálního kreditu, vedle něj vypadá v podstatě přijatelně, protože aspoň na tom nejsme tak zle jako v Číně,“ varuje Jeremy Daum, výzkumný pracovník z Yale Law School.

Je chvályhodné, že Wired – jedno z prvních médií, které před necelými pěti lety rozdmýchávalo hysterii okolo čínského sociálního systému – si věcně sype popel na hlavu. Nic z toho neznamená, že bychom měli nad čínskými plány ledabyle mávnout rukou. Jakási orwellovská dystopie se z nich klidně může vyvinout. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by se tak mělo stát v nejbližší době a v takové míře, jak bylo avizováno. Mezitím bude užitečnější, když se budeme soustředit na skutečně probíhající přešlapy čínské vlády. A nedopusťme, abychom kvůli strašáku zlé totalitní Číny neviděli trám ve vlastním oku.