La La Land: Taneční film, který sám sobě podráží nohy
La La Land vyhrál několik Zlatých glóbů a nejspíš si brzo odnese i dost Oscarů. Romantický hudební film Damiena Chazella (Whiplash) sklízí takřka univerzálně pozitivní přijetí i u světové kritiky, která ho oslavuje jako hravý, radostný a citlivý filmový zážitek. Publikum ale nakonec může z kina odejít nepříjemně překvapené. Ti, kteří nemají rádi muzikály, romantické filmy nebo jazz, by zuřili stejně. La La Land však dojíždí na to, jak široce náruč svým divákům otevírá a čím vším chce zároveň být.
Chazellův film má velice prostinkou dějovou linii – romantický příběh o vztahu mladé Miy, která chce být herečkou, a Sebastiana, který chce být jazzový klávesák. Primitivní vyprávění ale halí do neúnosně velkého množství různých žánrových poloh a stylizací. Jeden z nadšených kritiků o La La Landu píše: „Filmu se daří být perlivou fantazií, tvrdohlavou pohádkou, romantickou komedií a melodramatem ze světa šoubyznysu, dílem úžasné vyumělkovanosti i dojemné autentičnosti.“ Souhlasit se dá s tím, že tímhle vším Chazellův film opravdu chce být. Zdá se ale, že různé nesourodé vrstvy si v La La Landu vzájemně často podrážejí nohy.
Intimní muzikál?
Už nápad spojit klasický hollywoodský muzikál s intimní romancí je bizarní. Drtivá většina muzikálů od Američana v Paříži přes Pomádu po Moulin Rouge totiž má k intimitě hodně daleko. Jejich postavy se naopak většinu času okázale předvádějí, což u estrádního žánru, založeného na opulentních hudebních a tanečních číslech, dává smysl. La La Land jednou takovou exhibicí začíná. Kdyby u ní zůstal, mohl to být opravdu zajímavý pokus, jak tento čím dál více zastaralý žánr nostalgicky připomenout a zároveň ho zmodernizovat. Chazelle totiž chápe, že jádrem muzikálových čísel jsou taneční výkony herců, a tak zabírá hereckou akci v dlouhých přehledných záběrech. Zároveň ale udržuje kameru v neustálém ladném pohybu, která přidává scénám na dynamice a dělá z kamery vlastně dalšího tanečníka. Kdyby navíc do hlavních rolí angažoval profesionály, a ne hollywoodské herce Emmu Stone a Ryana Goslinga, kteří sice zvládli taneční a stepařské základy, ale do Genea Kellyho a Debbie Reynolds mají pořád hodně daleko, mohlo to celé být mnohem smysluplnější.
Povahy, o kterých nestačí jen zpívat
La La Land se po muzikálovém prologu brzy přetransformuje do nostalgického, civilního „indie“ filmu oplakávajícího zašlé zlaté časy jazzu a starých hollywoodských filmů. Z umělých, jednorozměrných postaviček, které musí být schopné vyzpívat své povahy v textech muzikálových šlágrů, se najednou mají stát figury, které mají věrohodné zájmy, touhy a názory. Ještě později z nich chce Chazelle mít i protagonisty plnohodnotného vztahového melodramatu. Jenže Mia i Sebastian zůstávají celou dobu v podstatě stejnými jednorozměrnými sentimentálními hrdiny, jejichž charakteristiky v podstatě začínají a končí u toho, že ona chce být herečka a on má rád jazz.
Na muzikál je to dost, na nostalgický romantický film dost málo. Proto také La La Land celkem dobře funguje, když je „úžasně vyumělkovaný“, ale o dost hůře se mu daří ve chvílích, kdy má být „dojemně autentický“. Oba hrdinové navíc mají ke svým vysněným povoláním stejně primitivní a v podstatě jalový vztah. Mia chce být herečkou, ale je jí jedno, jestli to bude v autorském monodramatu v divadle, nebo v hlavní roli hollywoodské megaprodukce. Sebastianovo zatvrzelé trvání na ortodoxním instrumentálním jazzu stylu Milese Davise zase nejde moc dohromady s klasickým muzikálovým stylem písní, které ve filmu zpívá.
Umčo pro všechny
Všechny řeči o jazzu a rádoby civilní scény z milostného života tak působí jako balast, který kazí dojem z pasáží, kde je La La Land nejsilnější. Jsou to scény, které mají jednoduchý, úderný emocionální apel – když Mia zjistí, kolik na její divadelní hru přišlo lidí, když vidí Sebastiana hrát v popové kapele a má pocit, že se zaprodal, když se dvojice ve finále potká v baru... Všechno jsou to snadno srozumitelné, vypjaté scény, umocněné Chazellovou nápaditou prací s rytmem a s tím, co kdy a jak divákovi ukázat. Právě kvůli těmto momentům se La La Land pravděpodobně stal letošním miláčkem kritiků. Jednoduchý, univerzálně srozumitelný, chytlavý snímek se tváří sofistikovaně skrze odkazy na různé žánry i umělecky – jde v něm přece o divadlo a jazz. V tom se podobá předloňskému oscarovému vítězi Birdmanovi. Až na to, že chce vyznívat nejen jako blazeované umčo, ale také jako chytlavá lidová zábava. Ale ani to mu nejde příliš dobře skloubit dohromady.
La La Land je zkrátka estráda, ve které si má každý tak trochu najít „to svoje“. Problém tohoto přístupu je v tom, že film tak zrazuje sebe sama, musí na sebe neustále házet nový make-up, pod kterým ale nepříjemně prosvítají zbytky toho starého. Damien Chazelle je nepochybně neobyčejně zručný stylista, který ale potřebuje zarámovat své formální exhibice do srozumitelnějšího a silnějšího vyprávění, jak to předvedl ve svém mnohem povedenějším předchozím filmu Whiplash.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
