Láska je silnější než smrt. O naději v těžké době, o psychoterapii a spiritualitě

Máte naději a pomáháte ji druhým hledat i v této obtížné době?

Pro mě v této otázce je důležité téma našich zdrojů. Myslím, že naděje je jedno z klíčových slov, které potřebujeme. Když mu chceme dát náplň, musíme hledat právě skrze přístup k vlastním zdrojům, myslím.

Je to opravdu velice těžká doba. Nemůžeme zastírat, že jsme obtěžkáni vším, co je, a že to na nás dopadá nejen individuálně, ale i společensky. Nedokážeme se vyplést z životní zátěže. Možná je v pořádku, že to tak vnímáme a že se nesnažíme obejít realitu. Ale zároveň o to více se mi zdá, že realita nás vede k nutnosti zmapovat vnitřní zdroje. Ze kterých můžeme čerpat abychom unesli tíhu reality, ve které právě stojíme.

Můžeme brát spiritualitu jako jeden z těchto zdrojů? Může pomáhat s nadějí? A pokud ano, jak?

Čtěte také

Bodná rána, která není vidět, ale způsobuje škody. Psychiatr Pöthe o traumatu

Nepochybně. Domnívám se, že spiritualita nám pro to, co žijeme, pomáhá najít dobrý interpretační rámec. Máme nějaké tady a teď. Prožíváme, ať už s tíhou nebo s lehkostí nebo jakkoliv jinak. Ale potřebujeme do toho nějak vnést, že bylo nějaké „před“ a zřejmě bude nějaké „po.“

Mám moc ráda španělského barokního mystika Jana od Kříže, který ukazuje, že na cestě lidského života nebo vnitřním životem existuje etapa krize, které dává jméno „temná noc.“ A pořád říká: „Prosím vás, temná noc je součástí většího celku a ten celek zahrnuje samozřejmě i úsvit a opětovné vystoupení do denního světla.“ Ale tou nocí je třeba projít.

Lidé i v psychoterapii mohou dojít k právě na její hranice a hledají širší rámec. Ptají se třeba, proč se dějí zlé věci?

Popravdě řečeno, spiritualita vám taky nenajde dobrou odpověď na to, proč se něco stalo. Nábožensky řečeno, proč to Bůh dopustil? My na to nemáme přesvědčivou odpověď. Není to to místo, ze kterého hledáme odpověď. Základní otázka, která vyvstává je, co s tím uděláme? A to je místo, které je důležité.

Co s tím uděláme? Třeba vzhledem k potenciálu života, který je do nás vložený. To mi přijde jako velmi zásadní místo, ve kterém spiritualita přichází s nabídkou cesty, kudy z toho ven. Ta se může určitě setkávat  a má se setkávat s terapeutickými postupy. Ale zároveň se opravdu bude opírat o tradici náboženské zkušenosti. A teď jsme zase u toho mého optimismu. V křesťanské tradici říkáme, že člověk je stvořen jako dobrý. Byl mu svěřen život, za který postupně přebírá odpovědnost. Má ho rozvíjet tak, aby se stával. Proto máme vznešený výraz: aby se stával Božím obrazem. Aby v něm byla viditelná kvalita božského života, aby ji mohl rozvíjet. A to mi přijde moc, moc důležité. Vědomí nebo uvědomění tohoto právě v náročných situacích.

Poslechněte si celý rozhovor o tom, jak hledat naději u sebe, v psychoterapii i ve víře.