Lidé s mentálním postižením potřebují intimitu, nemají se ji ale od koho učit

Petr Eisner|foto: Adéla Paulík Lichková

„Přestože lidé s mentálním hendikepem mají své sexuální potřeby, často na ně nebylo adekvátně reagováno a nahlíženo. Dříve byli tito lidé například silně medikováni nebo přesunuti do nějaké léčebny,“ popisuje Petr Eisner situaci v době, kdy se o téma začal před dvaceti lety intenzivněji zajímat. Příčinou neadekvátního zacházení se sexualitou lidí s mentálním postižením je podle něj zejména strach většinové populace.

Zatímco dítě bez postižení si informace o sexualitě více či méně zjistí od vrstevníků nebo z internetu, člověk s mentálním hendikepem tuto možnost zpravidla nemá. „Dítě s postižením nemá vrstevníky, kteří by něco věděli, nebo možná vědí, ale jsou to často nějaké polopravdy, nedá se o to úplně opřít,“ říká Eisner. Tím, kdo by měl toto téma otevřít, jsou pak podle něj zejména rodiče. Pokud ale rodič žije s vědomím, že jeho dítě dosáhlo mentálního věku 3 let, může pro něj být obtížné přijmout, že sexuální potřeby tomuto mentálnímu věku nemusí zdaleka odpovídat a je třeba se s nimi naučit zacházet a naučit dítě, resp. dospělého potomka, aby je dokázal adekvátně uspokojovat.

„Nejvíce potíží se pojí s tím, že ten člověk nemá k dispozici žádnou intimitu, to znamená prostředí, místo, soukromí, ve kterém by své potřeby mohl uspokojit tak, jak potřebuje,“ popisuje Eisner. Čím nezvládnou postiženého potomka provést rodiče, s tím by mohli pomoci tzv. sexuální důvěrníci. Před časem zavedené služby sexuální asistence mohou v určité části příběhu také pomoci, ale nejsou všespasitelské.

Odkaz: Unie sexuálních důvěrníků