Low: Neviditelná správná cesta

Ukázalo se, že tyhle, podle prvního dojmu směšné zbraně dokážou vyjít se ctí ze všech bitev posledních dvaceti let. Nikomu se zdravým rozumem se po grunge dnes nestýská – a na druhou stranu se Low vedle takových Pissed Jeans na značce Sub Pop vyjímají opravdu dobře.

Bible vypráví, jak si Bůh vyvolil nepatrné, aby zahanbil všechny siláky, klíčové pro všechny desky Low ale vždycky bylo udržet v muzice rovnováhu mezi křehkostí a vnitřní konzistencí písniček. Hrací pole téhle kapely je dokonce tak malé, že jí může uškodit i posun k plnějšímu zvuku nebo jen o málo zvýšené tempo. V country uchycený a ke kostelním klenbám šplhající vícehlas, napůl utajená rytmika, jednoduchá kytara a ještě jednodušší basa – tak prosté zadání, až je o strach si s ním pohrát z pozice producenta. Steve Albini to kdysi dokázal skvěle vyhmátnout na starších deskách Secret Name a Things We Lost In The Fire.

Letos dostal příležitost Jeff Tweedy z Wilco, který musel jistě odolávat mnohému pokušení udělat z Low něco trochu jiného než výtečníci před ním. Naštěstí pro všechny svůj tajný souboj s egem vyhrál a žádné mezižánrové přeskoky se nekonají (stejně jako u country by na ně nikdo nebyl zvědavý). Přesto je po pár minutách celkem jasné, komu Tweedy na novince The Invisible Way straní. Mimi Parker vyčnívá hlasem ze skladeb o poznání více než Alan Sparhawk, často je jí dopřáno zaznít v několika vrstvách a šplhat s harmonií až do výšek, kam by její manžel zřejmě nedosáhl.

Low – The Invisible Way |foto: Sub Pop

Pochyby nad tím, zda ženského elementu není moc, rozpouští všudypřítomná atmosféra zdravé sebereflexe a konsensu. Z prostoru mezi řádky se, asi mimovolně, dostane i do textu: Mimi v jedné z nejlepších skladeb alba zpívá „I don´t know much, but I can tell when something´s wrong“ – jinými slovy „jsme si dobře vědomi, kde jsou meze“. S takovým pochopením sebe sama tu může tahle kapela být klidně dalších dvacet let. Je téměř neporazitelná.

Robert Candra nesouhlasí: Vokálním harmoniím se mnohdy nedostává jiskry, melodie jsou místy otravně všední, texty leckdy k nerozeznání od mainstreamových kýčů. Několik výrazných skladeb album jen rámuje na samém začátku a konci. Mezi nimi leží dlouhé a nezáživné minuty bloumání v zemi za tenkou hranicí, kde se prosté stává prostinkým a usebranost přechází v nudu. Možná precizně vyvedenou, ale řemeslo a produkce nezakryjí, že od Sparhawka a Parker nemusí být k Hansardovi a Irglové až tak daleko. Přečtěte si celou recenzi!

Low – The Invisible Way (Sub Pop, 2013)