Lupič citů Ty Segall se na nové desce vydává noiseovému slunci vstříc

Dalo by se říct, že Segallovi od roku 2008, kdy začal svou kariéru, vyšlo všechno, na co sáhl – ať už jde o jeho vedlejší kapelu FUZZ, či hostovačku na poslední desce vermontského váguse King Tuffa. I při tvorbě Emotional Mugger měl šťastnou ruku a obklopil se partou výrazných hudebníků, z nichž s některými už dřív spolupracoval. Figurují tam tedy osobnosti jako písničkář Mikal Cronin, Cory Hanson z garážových Wand nebo již zmiňovaný Kyle Thomas aka King Tuff. A zatímco spoluhráče představuje na zmíněné VHS uvedením jejich znamení zvěrokruhu, sám splývá s novou maskou a na introspektivní cestu svou pokroucenou psýché nás bere v přestrojení za muže-dítě jménem Sloppo. Divnost má na nové nahrávce dveře otevřeny dokořán.

Dalším povedeným tahem bylo oslovení bubeníka legendárních Melvins – Dalea Crovera, který nabubnoval skladbu Diversion z poloviny alba. Na prostředky úsporná hitovka vyniká právě svou hutností a dokresluje transformaci Segallovy zvukové estetiky. Textově Segall předkládá 11 mikropříběhů, v nichž za výraz „candy“ můžeme dosadit jakoukoliv substanci, aktivitu či myšlenkové hnutí, které ti škodí a které si přesto musíš opakovaně dopřávat. Svět závisláků, ať jde o cokoliv, je zkrátka nemilosrdný.

Ty Segall zhrubl, zvukově zhutněl a v živém projevu nechává volně prosakovat Captaina Beefhearta i Henryho Rollinse. Sloppo je znepokojivou postavou, stejně divnou jako lakonické provolání „v novinách píšou, že míříme do pekel“ ze skladby Californian Hills. Právě divadelní výstupy, jako je například nedávné účinkování v KEXP, však mohou snadno odvést pozornost posluchače od temného vyznění skladeb, stejně jako když jsou repetitivní a zlověstné beaty na desce rozmělňovány typickými kytarovými sóly. Segall tak nepřináší celou novou estetiku, věnuje posluchači i ty věci, které má tak rád – zpěvné refrény, chytlavá sóla i rozvolněnou pohodu.

Ty Segall – Emotional Mugger (Drag City, 2016)|foto: Drag City

Odhlédneme-li od bizarní show, vysvětlitelné jako další zkoušení hranic, co ještě posluchač zkousne, i jako obyčejný marketingový tah, jak opět vzbudit zájem, nalezneme nejnoiseovější a nejostřejší Segallovu desku. Pro ty posluchače, pro něž je Segallova dosavadní tvorba změtí podobně znějících desek, tak může být Emotional Mugger pomyslným přetnutím tohoto bludného kruhu. Čerstvý nádech pro garážovou hudbu v Segallově podání, zábavný počin, který si neklade za cíl prvoplánově bavit, spíš vzbudit (jakoukoliv) reakci. Ty Segall po pompézním a zdlouhavém Manipulatorovi odlehčil a zároveň přidal plyn. Opouští své zajeté koleje a vydává se novým směrem.

Hodnocení: 81 %
Ty Segall – Emotional Mugger (Drag City, 2016)