Má soukromá rusofobie: Jak se naučit žít s ruskými imigranty v Praze?
Před pěti lety jsem se rozhodl, že přesunu své místo bydliště a zkusím si najít práci v zahraničí. Odstěhoval jsem se do Londýna. Čtyři roky jsem žil v kosmopolitní společnosti plné různých národností a kultur, a se žádnou jsem nikdy neměl problém. Rasisté a xenofobové mi byli k smíchu a často jsem proti nim hrdě vystupoval svými tolerantními názory. Dokud jsem se nepřestěhoval zpátky do Prahy.
Dokument Daniela Kupšovského Má soukromá rusofobie získal na 35. ročníku festivalu Prix Bohemia Radio ocenení za 3. místo v soutěžní kategorii Dokument. Porota ve složení Marek Hovorka, Eva Blechová, Daria Corrias, Allan Hall a Stanislav Abrahám posuzovala mírně pozměněnou verzi dokumentu Má soukromá rusofobie, než kterou uvedlo loni Radio Wave. Vzhledem ke kategoriím některých evropských festivalů, kam jsou přihlašovány dokumenty v délce do 30 minut, se autor rozhodl svůj dokument zkrátit a zároveň přestříhal konec.
Daniel dodává své vysvětlení: „Teprve několik měsíců po uvedení dokumentu na Radiu Wave a po přehlídce audiodokumentů Report 2018 jsem definitivně uzavřel svůj postoj k tématu. Reakce na původní verzi z roku 2018 se často velmi lišily, a měly na mě doznívající terapeutický účinek. Pochopil jsem, že téma české rusofobie je natolik široké, že není možné ho celé obsáhnout v půlhodinovém dokumentu. Část mé (a starší) generace s mými pocity souzněla, část je odmítala. Od mladší generace jsem slyšel, že díky dokumentu pochopili proč se generace jejich rodičů někdy vyjadřuje nenávistně vůči Rusům a čemukoli ruskému. Od rusofilů jsem pak dostával lekce o tom, čeho bych si na Rusku mohl vážit a proč není třeba se bát ruských přistěhovalců. A hlavně jsem poznal celou řadu Rusů a Rusek, kterých není třeba se bát. Své rusofobie jsem se úspěšně zbavil. Nemůžu říct, že teď miluji Rusko. Stále mám nepříjemné pocity z nesvobody, kterou vytváří a udržuje politika Vladimira Putina, ale přestal jsem mít úzkosti, které ve mě spouštělo zaslechnutí ruštiny v pražských ulicích. Na začátku roku 2019 jsem se rozhodl do dokumentu znovu sáhnout, protože jsem měl pocit, že teprve tehdy jsem byl zralý na jeho definitivní dokončení. Zároveň jsem se rozhodl poslat ho do několika soutěží, ve kterých jsem se chtěl vejít do kategorie dokumentů do 30 minut. Vyznění Mé soukromé rusofobie se nezměnilo, ale vyskytla se jedna nová pointa, která dává mně i posluchačům příležitost přemýšlet o principu omluvy a odpuštění. Budu rád, když si novou verzi poslechnete a o tématu budete dál hovořit se svými blízkými. S porotou Prix Bohemia Radio jsem se totiž shodl na tom, že by se u nás o vztazích Čechů a Rusů mělo mluvit víc. Stále je to téma, které část populace nemá zpracované a uzavřené.“
Poslechněte si zkrácenou verzi dokumentu:
Vrátit se po čtyřech letech z největší západoevropské metropole domů, působí, jako by se člověk vracel do „rodné vesnice“. Všechno se zdálo menší, všechno bylo blíž, vznikla spousta nových obchodů a kaváren, domy byly opravené, ulice čistší. Měl jsem dobrý pocit. Než jsem zjistil, že na ulicích vedle různých evropských jazyků slýchám čím dál častěji i ruštinu. Zvyšující se výskyt ruštiny mě začal iritovat. Nejednalo se totiž jen o turisty. Rusky najednou mluvili i pejskaři nebo rodiče s dětmi na hřišti. S ruštinou se také často pojilo i povýšené chování, oslovování Čechů v ruštině a absence základních zdvořilostních frází nebo návyků. „Prosím vás… promiňte… děkuji a na shledanou“ jako by někteří Rusové prostě nepoužívali. Poprvé v životě jsem propadal záchvatům xenofobie. A v té době jsem ve vzteku napsal na Facebook status, ve kterém jsem to všechno ventiloval.
Odkud se všichni najednou vzali? Utekli z Ruska kvůli Putinovu autokratickému režimu? Nebo je to jeho pátá kolona, která tu zapouští kořeny? Je můj strach oprávněný, nebo jsem nenávistí k Rusům jen naočkovaný generací mých rodičů, která zažila sovětskou okupaci v roce 1968?
Rozhodl jsem se se svou fobií bojovat. S nenávistnými myšlenkami jsem se objednal k psycholožce. Zároveň jsem začal poznávat Rusy, kteří žijí v Praze a umějí česky. Také jsem poznal Honzu, jehož otec je Rus. Honza se odmala potýkal s rusofobní šikanou. Na jedné debatě jsem potkal živého českého kremlobota, jehož názory byl silně proruské a protievropské. A seznámil jsem se s novinářkou Petrou Procházkovou, která prožila v Rusku 11 let svého života.
Povedlo se Danielu Kupšovskému dostat blíž k českým Rusům, obrousit hroty nenávisti a zbavit se strachu? Našel si mezi nimi nové přátele? Poslechněte si celý dokument Má soukromá rusofobie!
Autor: Daniel Kupšovský
Dramaturgie: Brit Jensen
Zvuk: Dominik Budil a Jitka Kundrumová
Daniel Kupšovský (*1977) je absolvent experimentální a alternativní tvorby na FAMU (2006). V letech 2006–2012 režíroval dokumentární cykly pro Českou televizi (Noc s Andělem, Kosmopolis, Queer, Na cestě, Naše tradice, Tajemství zdravého života). Mezi roky 2012 a 2017 pracoval v Londýně jako producent propagačních videí pro České centrum, British Library, Google a další. Svůj první audiodokument natočil během referenda o brexitu v červnu 2016. Od té doby jich udělal dalších pět a byl přizván ke spolupráci na tvorbě rozhlasových dokumentů jako slovesný dramaturg. V současné době připravuje s tvůrčí skupinou Dokument nový projekt – první rozhlasový dokuseriál.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
