Mamince expřítele vadilo, že bych jí mohla porodit nemocné vnouče, vzpomíná Eliška se schizoafektivní poruchou

„Pamatuju si, že jsem se necítila bezpečně ve svém životě a nevěděla jsem ani, jak to nebezpečí popsat. Nevěděla jsem, že to jsou úzkosti nebo deprese. Když je vám 12, tak to neumíte pojmenovat,“ začíná své vyprávění nyní šestadvacetiletá Eliška vzpomínkou na pokus o sebevraždu.

V průběhu dospívání pro ni bylo těžké se svěřovat s tím, co prožívá a že má potíže se spánkem, protože se opakovaně setkávala s bagatelizací, že „to přece přejde, stačí bylinky a meditace“.

Knížka Vrásky jedné rusovlásky od Elišky Bitnerrové alias Ely Mrkvičkové|foto:Tomáš Berný, Český rozhlas

Během života nasbírala několik psychiatrických diagnóz, opakovaně byla hospitalizovaná, a vedle toho se snažila vystudovat molekulární biologii, protože tomu doma nikdo nerozuměl a byl to dobrý způsob, jak uniknout z malého města. Ve skutečnosti ale vždycky chtěla dělat řemeslo. K tomu se dostala, až když začala pracovat v chráněné dílně pro lidi s duševním onemocněním.

Úskalím života s duševním onemocněním jsou podle Elišky i vztahy. „Stalo se mi už víckrát, že příčinou rozchodu bylo to, že mám nějakou diagnózu. Nedávno jsem zažila, že se mi rozpadl vztah, mimo jiné i proto, že maminka toho hocha nedokázala zkousnout, že jsem nemocná a že bych jí mohla porodit nemocné vnouče. A to bolí…,“ dodává Eliška.

Co jí pomáhá žít v rámci možností spokojeně? Kde hledá kamarády na celý život? A co by dnes udělala jinak, kdyby jí bylo znovu -náct a trápila by se? Poslechněte si Diagnózu F s Eliškou Bittnerovou.