Mamince expřítele vadilo, že bych jí mohla porodit nemocné vnouče, vzpomíná Eliška se schizoafektivní poruchou
Ve dvanácti letech vzala provaz a šla do lesa, aby ukončila svůj život. Díky špatnému odhadu vybrané větve přežila. Ještě několik let se dál potýkala s úzkostmi, depresemi a později psychózami, než našla pomoc. Podle lékařů má schizoafektivní poruchu. Pracuje v chráněné dílně, píše povídky a o svém příběhu promluvila v Diagnóze F.
„Pamatuju si, že jsem se necítila bezpečně ve svém životě a nevěděla jsem ani, jak to nebezpečí popsat. Nevěděla jsem, že to jsou úzkosti nebo deprese. Když je vám 12, tak to neumíte pojmenovat,“ začíná své vyprávění nyní šestadvacetiletá Eliška vzpomínkou na pokus o sebevraždu.
V průběhu dospívání pro ni bylo těžké se svěřovat s tím, co prožívá a že má potíže se spánkem, protože se opakovaně setkávala s bagatelizací, že „to přece přejde, stačí bylinky a meditace“.
Během života nasbírala několik psychiatrických diagnóz, opakovaně byla hospitalizovaná, a vedle toho se snažila vystudovat molekulární biologii, protože tomu doma nikdo nerozuměl a byl to dobrý způsob, jak uniknout z malého města. Ve skutečnosti ale vždycky chtěla dělat řemeslo. K tomu se dostala, až když začala pracovat v chráněné dílně pro lidi s duševním onemocněním.
Úskalím života s duševním onemocněním jsou podle Elišky i vztahy. „Stalo se mi už víckrát, že příčinou rozchodu bylo to, že mám nějakou diagnózu. Nedávno jsem zažila, že se mi rozpadl vztah, mimo jiné i proto, že maminka toho hocha nedokázala zkousnout, že jsem nemocná a že bych jí mohla porodit nemocné vnouče. A to bolí…,“ dodává Eliška.
Co jí pomáhá žít v rámci možností spokojeně? Kde hledá kamarády na celý život? A co by dnes udělala jinak, kdyby jí bylo znovu -náct a trápila by se? Poslechněte si Diagnózu F s Eliškou Bittnerovou.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.