Manele! Pop rumunských Romů zažívá rasismus, ale i euforii raného hip hopu

Zpěváci manele se na jednu stranu stali celebritami se zlatými řetězy, a na druhou stranu je jejich hudba zapovězená pro místní televizi i rozhlas. Pochopitelně jsou symptomem obecnějšího napětí v Rumunsku – příznakem společnosti, která se napůl nostalgicky ohlíží po totalitních časech a napůl vzhlíží k snu o konzumním kapitalismu.

Manele jako živelná romská hudba má svou dlouhou historii: nová vlna se objevila v posledních pěti letech. Pop s klávesami a sekvencery se tu prolíná se sólováním houslistů a saxofonistů, kterým hosté na svatbách a parties dávají bankovky za oblečení nebo do nástroje. Všemu vévodí hvězdní zpěváci jako Florin Salam, jehož umělecké příjmení znamená Mír, balkánský bulvár živí jeho finanční i drogové úlety a invazivní producent Goran Bregovič ho kooptoval na album Champagne for Gypsies. Jeho youtubová videa mají třeba padesát milionů zhlédnutí, ale i na něj se vztahuje představa, že romská hudba je příliš špinavá na většinově bílé rumunské rádio a televizi.

Kurátor Dragos Rusu svolal na festival Outernational Days panelovou diskusi, která se div neproměnila v pěstní zápas. Na festival autorských a alternativních přístupů byl totiž přizván producent Dan Bursuc, jakýsi František Janeček rumunského manele. Na otázku, proč při tom všem úspěšném byznysu aspoň trochu nebrání své superstars před rasovými útoky, vlastně neodpověděl. Řekl, že všichni jsou spokojení tak, jak to je, svatební byznys kvete, kdo má YouTube, nepotřebuje rádio a televizi. A přidal historku o tom, že když Florin Salam hrál v Americe rumunským rodákům, na celnici mu zabavili kufr zmuchlaných stodolarovek, důkaz toho, jak nadšeně a vděčně ho tam publikum přijalo.

Čtěte také

Zajímavé je, že manele má už svou vlastní kreativní postscénu: tu ovšem tvoří mladí muzikanti z kapel jako Steaua de Mare, kteří hypnagogicky remixují starší nahrávky směrem k ambientu, noiseu či dubu. (O scéně kolem labelu Future Nuggets jsme na Radiu Wave vysílali příspěvek Lucie Udvardyové.) To je samozřejmě menšinovější svět než svébytná scéna originálního manele, jež se mimochodem potýká s velkým nedostatkem bubeníků. Kapely se všech zbavily a nahradily je bicími automaty. Je to levnější.

Kontroverzní zůstává zvyk postav rumunského organizovaného zločinu nebo ikon dravého byznysu vynucovat si účast hvězd manele na soukromých večírcích. Zpěvačky a zpěváci vědí, že po jejich odmítnutí mohou následovat slova „to bys mě urazil“, což je jen jiný výraz pro „můžu tě nechat zabít“. Občas nemají na vybranou: ovšem takzvané „spojení s mafií“ jim pak bílá většina předhazuje velmi nevybíravě.

Manele přebírá a nechává mutovat melodie z Bulharska nebo srbského turbo-folku, má vzrušenou atmosféru prvních velkoúspěchů černého hip hopu a nebrání se těm nejpopulističtějším popovým klišé. Nemluvě o machistických textech, které při své majetnickosti prý občas téměř obhajují znásilnění. Cena manele je dnes méně v samotné muzice a víc v autentičnosti. A samozřejmě i v postoji společnosti, která zatím neví, jak zrovnoprávnit hudbu, kterou část jejích občanů miluje a část nenávidí. Protože i přes to všechno je hudba manele cestou k emancipaci dnešních rumunských Romů.