Mezery v časoprostoru města. Kde se vzaly vnitřní periferie a proč v současnosti tak rychle mizí?

„Místa mezi místy jsou mezery v časoprostoru,“ vysvětluje Radan Haluzík, který se těmito místy, někdy označovanými také jako vnitřní periferie nebo vágní terén, zabývá. „Někde končí sídliště a kousek za tím začíná třeba cesta a mezi tím se může nacházet právě takový vágní terén, který nemá jasně vymezenou funkci.“ Může jít o opuštěné prostory, kterých se zmocní příroda, a pak se označují populárním termínem nová divočina. Stejně tak to mohou být opuštěné tovární areály i zcela nenápadná malá místa, kde roste jedno křoví. Někdy ale bývají veřejností hojně využívány. „Chodí tam na procházky, venčit psy, občas to tam někdo upraví. A pak se tam najednou začne stavět a lidi jsou v šoku, protože zjistí, že to vůbec není vedeno jako oficiální park nebo zeleň,“ říká antropolog.

Město je rozděleno na různé městotvorné, městoobslužné funkce, ale „místa mezi místy“ zdánlivě žádné funkce nemají. Samovolně si je ale časem získají a jsou cenné pro biology, kteří zde zkoumají bohaté ekosystémy, i pro sociální vědce. Radan Haluzík například studuje život dětí v těchto místech, především generace sídlištních dětí 60. až 80. let. „Žily v časoprostoru, kdy sídliště už stála a byla zabydlená, ale jejich okolí ještě nebylo hotové,“ vypráví Haluzík. „Vznikla tam jakási sídlištní divočina, kde strávily dvě tři generace celé své dětství.“

Radan Haluzík|foto: David Němec

Vágní terény mají důležitou funkci i jako místa paměti, kde se podle Haluzíka vyjevují stíny společnosti. „Ve středoevropských metropolích došlo během 20. století k řadě změn – světové války, znárodnění, budování průmyslu, privatizace, globalizace… A po všech těchto milnících nám zůstávají volné prostory, brownfieldy a podobně.“ Právě vnitřní brownfieldy ale teď z měst ve velkém mizí, protože ustupují nové výstavbě a zahušťování. „Bohužel ale jde často o velmi hloupou výstavbu anebo třeba jen zbytečnou úpravu zeleně, aby byla jakoby vzhledná, sterilní a nikoho neurážela,“ upozorňuje Haluzík.

Čtěte také

„Žijeme ve společnosti blahobytu, ale ne všichni se mají prima,“ říkají tvůrci výstavy Chudá Praha

Roste HDP i počet lidí bez domova

Velký význam mají vnitřní periferie i pro lidi bez domova, kteří v těchto místech často žijí. Studiem jejich života se zabývá sociální antropolog Petr Vašát. Poukazuje mimo jiné na to, že česká debata o bezdomovectví se odehrává z velké části jen na lokální úrovni a zapomíná, že i životy nižších vrstev ovlivňují globální ekonomické procesy. Milníkem byl nejen rok 1989, ale zejména rok 2001. V 90. letech hrály ještě velkou roli transformační procesy a demokratizace, kdy lidé nemuseli pracovat, docházelo k restitucím a privatizaci bytového fondu. Po roce 2001 už hrají větší roli globální ekonomické souvislosti. „V roce 1998 se zavádí pobídky pro investice, v roce 2001 vchází v platnost exekuční pakt a mnoho represivních vyhlášek a pak to gradovalo po krizích v letech 2008 a 2013,“ vyjmenovává Vašát faktory, které zapříčinily nárůst počtu lidí bez domova.

Petr Vašát|foto: Barbora Linková

Na konferenci ukazoval Petr Vašát i graf, který znázorňuje, že s růstem HDP lidí bez domova neubývá, naopak křivka jejich počtu roste. Neslučuje se to s běžnou představou, že když společnost bohatne, mají se lépe všichni. „Souvisí to mimo jiné i s velmi nízkými platy, které u nás máme. Zároveň si lidé bez domova a nejchudší vrstvy často přivydělávají brigádami, prací na černo, sezónními pracemi, a když přišly krize, dopadly nejhůř právě na ně,“ vysvětluje Vašát.

Výstavní projekt Dýmová hora výtvarníka Epose 257, který je součástí výstavy Chudá Praha|foto: Muzeum hl. města Prahy