Mladí Češi chtějí taky chatařit. Na chaty ale snad budou vyjíždět z kvalitnějších měst
Šťastná rodina u předměstského domku se zahradou prý přestává být symbolem ideálního bydlení. Výzkum Zuzany Vernerové, který provedla jako součást své rigorózní práce na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, to do jisté míry potvrzuje. Představy respondentů ale nejsou nijak revoluční, ideální je podle mladých Čechů bydlet ve městě a jezdit na chatu.
Zdá se, že většině by vyhovoval evropský trend zeleného urbanismu. Důraz na nerozšiřování měst do krajiny a tendence měnit je na sítě parků, mezi kterými se lidé mohou pohybovat na kole nebo pěšky, se s jejich představami o ideálním městě shoduje. Souvislosti mezi suburbanizací a zásahy do krajiny si ale často neuvědomují.
Váš výzkum zpochybňuje představu, že mladí lidé touží po bydlení v domku za městem, ze kterého by dojížděli za prací.
Úplně ji nezpochybňuje, ale dá se říct, že mnozí z dnešní mladé generace na předměstích vyrostli a sami si prožili jejich klady i zápory. Znají neustálé dojíždění a nechtějí trávit čas v dopravních zácpách, rádi by měli na dosah služby a pracovní příležitosti a hledí na kvalitu infrastruktury v místě bydliště. Představa bydlení mimo město je nicméně stále lákavá.
Co je vysněným typem bydlení dnešních mladých?
Zdá se, že převládajícím ideálem je bydlení a práce ve městě, ale spojené s vlastnictvím rekreačního objektu, pro to se vyslovilo skoro 50 % respondentů. Skloubí to potřebu pobytu v přírodě, vlastnictví domu i pohodlný městský životní styl, navíc víkendové výjezdy na chatu byly v mnoha rodinách pevně zakořeněné. Bydlet mimo město a pracovat v něm, tedy potenciální suburbanizaci, chtělo asi 30 % respondentů, téměř stejný počet lidí volil práci a život ve městě.
Je to pro Čechy typické, nebo má tenhle trend obdobu i jinde v Evropě?
Například chataření je typicky českou záležitostí, je to odkazem dob trampingu z 20. let a rozmachu chataření v 50. letech. Český venkov zažil v minulém století pod vlivem kolektivizace a centralizace velkou proměnu, hodně objektů dnes plní pouze rekreační funkci. V jiných evropských zemích jsem nenašla moc podobných příkladů, je to typické spíš pro postkomunistické země, u nás se ve 30. letech začaly systematicky stavět chatové oblasti a v 50. letech se potom začaly využívat i opuštěné objekty po násilné kolektivizaci.
Dotazníku se zúčastnilo 360 respondentů ze všech krajů České republiky, byly zastoupeny všechny ročníky od roku 1976 po 1994.
Jak velká část mladých Čechů si myslí, že si svoje ideální bydlení může dovolit?
Ve výzkumu se opravdu jednalo jen o jejich odhad, nemusí to nutně zobrazovat jejich životní situaci. Vidina levných hypoték jim dává pocit, že toho bydlení mohou dosáhnout, že si to může dovolit každý, dvě třetiny dotazovaných si myslí, že ideálního bydlení mohou dosáhnout během pěti až deseti let. Zajímavé mi to přišlo hlavně u těch nejmladších respondentů, kterým je necelých 18 let.
Takže jsou docela optimisti.
Vypadá to tak.
Dá se stále říct, že vlastnit dům je otázkou prestiže?
Dá se to tak říct, ale hodně to záleží na lokalitě a řešení toho domu. Myslím, že málokomu dnes připadají prestižní domy ve stylu podnikatelského baroka 90. let. Je to určitě odrazem dané doby a její módy.
Jak velká je skupina lidí, která chce bydlet i pracovat mimo města? Jaké další preference výzkum u této skupiny ukázal?
Tato skupina tvořila nejmenší část z dotazovaných, už v mladém věku má většina lidí jasno, že budou pracovat v terciárním sektoru. Život a práci mimo město by volilo pouze 8 % a ze skupiny nejmladších dokonce jen 4 %. Tito lidé byli nejvýrazněji proti suburbanizaci, preferují krajinu a přírodu.
Hypotéza, že velká část lidí mladých si neuvědomuje závažnost důsledků suburbanizace a jejího vlivu na životní prostředí, se nepotvrdila. Dá se říct, že jsou mladí uvědomělí?
Vadí jim konkrétní suburbanizační prvky, ale často nepřemýšlí v souvislostech, většině lidí například vadí úbytek volné krajiny, ale tolerují výstavbu komerčních zón, technických staveb a podobně. Byl tam i patrný rozpor mezi ekonomickým a estetickým hlediskem využívání krajiny, něco jiného je užitečné a něco jiného se jim líbí. Myslím, že stále funguje i efekt „not in my backyard“, mladí souhlasí s výstavbou téměř čehokoliv, pokud to není blízko jejich pozemku, ale tak to funguje u všech skupin lidí.
Jaké jsou tedy jejich postoje k satelitním městečkům a rozšiřování měst do krajiny?
Většině dotazovaných vadí úbytek volné krajiny, v tom panuje shoda, satelitní městečka vadila asi 40 procentům, velká část ale nemá vyhraněný názor. Nejvíc vadila těm, kteří mají nejsilnější vztah ke krajině, těm, kteří chtějí pracovat a žít mimo město, ale i části těch, kteří chtějí žít i pracovat ve městě.
Vadí mladým lidem výstavba hypermarketů a obchodních center?
Ano, po úbytku krajiny a výstavbě logistických center je to nejpalčivěji pociťovaný problém, uvedlo to přes 60 % lidí. Opět je ale mnoho těch, kdo jsou neutrální, často to vidí jako nutné zlo, zdroj pracovních příležitostí.
Jak se u nás suburbanizační trendy od revoluce projevovaly?
Před revolucí tvořila suburbie hlavně naddimenzovaná panelová sídliště z 60. až 80. let, která nebyla dobře provázaná s infrastrukturou jádrových měst. Pro město je typická diverzita funkcí, což v suburbiích chybí, v 90. letech vznikala satelitní městečka, dnes probíhá disperze do krajiny, což je zásadní rozdíl oproti těm předchozím trendům, novějším trendem je i zahušťování území mezi regionálními centry – například zóna mezi Hradcem Králové a Pardubicemi se propojuje v kompaktní prostor. Co se týče komerční suburbanizace, tak v 90. letech se stavělo víc objektů v jedné lokalitě, s rostoucími nároky na spotřebu vznikají areály větší a po roce 2000 je častější výstavba na zelené louce bez provázanosti s městem.
Jde to proti strategii, ke které se snad chystá připojit i Praha, to je udržení kompaktního města, Praha by se měla přestat rozrůstat do krajiny, je podle vás potřeba jít tímto směrem?
Určitě, spousta lidí ve výzkumu uvádí potřebu volné krajiny, ale neuvědomují si, že když si pořídí dům za městem, tak z té krajiny sami ukrajují. V Čechách na tom nejsme s volným prostorem tak špatně, průměrná vzdálenost mezi sídly je asi 1,8 kilometrů, což není předzvěst brzkého slévání vesnic v jednu hmotu, postupně to ale k tomu při trendu disperze do krajiny vede.
Zdá se, že většině mladých Čechů by vyhovoval zelený urbanismus, tedy důraz na zmiňované nerozšiřování do krajiny, tendence měnit jejich vzhled na síť parků, mezi kterými se lidé mohou pohybovat na kole nebo pěšky.
Většině mých respondentů asi ano, ti preferují blízkost parků, blízkost ploch k odpočinku a sportovnímu vyžití a dobrou městskou vybavenost. Byla by škoda jen nechat město rozrůstat do krajiny. I proto, že mám vlastní krátkou zkušenost ze sídliště, vím, že je důležitá pěší prostupnost. Pozitivním jevem ale je, že vzniká spousta sousedských aktivit a komunit a ty vedou ke zlepšení života v městském prostředí.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
