Moonlight oslovuje většinu příběhem o menšinách. Je ale víc než jen černošským filmem pro Oscary
Tři momenty, které definovaly dospívání a hledání vlastní sexuální orientace černošského mladíka z ghetta, ztvárnil ve filmu Moonlight režisér Barry Jenkins. Jeho hrdina Chiron žije ve čtvrti drogových dealerů a narkomanů v Miami a postupně o sobě zjišťuje, že je homosexuál – zastupuje hned dvě společenské minority. Moonlight se v první řadě snaží přiblížit diváky k postavě, která si je moc dobře vědomá svého postavení menšiny uvnitř menšiny. Nedělá to ale pomocí prvoplánových prohlášení a černobílých konfliktů. Namísto toho citlivě pracuje s vizualitou, s náladami, náznaky a hereckou akcí.
Díky tomu se Moonlight stal filmem, který k sobě připoutal obdiv celé filmové veřejnosti, společně s La La Landem vyhrál Zlatý glóbus a má osm oscarových nominací. Občas se můžeme setkat s názorem, podle nějž se do hledáčku Cen Akademie dostal proto, aby utěšil křiklouny, kterým loni vadilo, že jsou příliš bílé a heterosexuální. To sice může být pravda, nad jiné snímky ho však vyzdvihuje jeho vytříbená audiovizuální stránka a další kvality. Na jednu stranu je tedy jednoznačně politický – zabývá se menšinami a jejich problémy. Zároveň však není čistě politickým gestem. Moonlight je artový, senzuální, neobvykle vyprávěný a nápaditě natočený snímek, který bývá srovnáván s filmy hongkongského tvůrce Wonga Kar-waie, s Francouzkou Claire Denis i Tchajwancem Hou Hsiao-hsienem.
Podobně jako další letošní oscarový hit La La Land je Moonlight jednoduchý i složitý zároveň. Stejně jako se v La La Landu pod jednoduchým příběhem o lásce a uměleckých ambicích větví komplikovaná síť vzájemně protichůdných odkazů a žánrových variací, je i další žhavý oscarový kandidát Moonlight souběhem řady mnohdy neočekávaných žánrových a stylových setkání. Stejně jako u La La Landu je ale otázkou, jakou identitu film má. Obzvlášť v první ze tří epizod si hodně vypůjčuje ze současných artových snímků, jaké můžeme sledovat na velkých festivalech.
Roztřesená ruční kamera snímá postavy z těsné blízkosti, střih náhle ukončuje scény uprostřed akce, k postavám se dostáváme pozvolna zvenčí, skrz jejich jednotlivé činy. Závěrečná dlouhá a vyčkávavá dialogová scéna zase vypadá jako něco evokujícího americké nezávislé filmy s dlouhými intimními konverzačními scénami. Chvíli to vypadá, jako by se do tohoto žánru pustila Andrea Arnold (American Honey) ve spolupráci s Benhem Zeitlinem (Divoká stvoření jižních krajin) a vytvořili film, který je tak trochu sociálně a tak trochu magicko realistický, ale vlastně není ani jedno, ani druhé.
Moonlight ale nikdy není odtažitý nebo drastický jako některé festivalové artovky. Velmi brzy se z něj vyklube vyprávění o hrdinově vyrovnávání se s vlastní homosexualitou v prostředí, kde něco takového není nijak snadné. V tom zapadá Jenkinsův snímek naprosto hladce mezi takzvané LGBT filmy. Dnes už rozšířený žánr, který má vlastní specializované festivaly i publikum, obvykle vypráví o hrdinech, jako je Chiron – zástupcích sexuálních minorit, kteří se vyrovnávají s předsudky okolí, pokoušejí o coming out nebo hledají partnery. Často jsou to snímky, které mají svým divákům dodat sebevědomí a pocit normality nebo naopak terapeuticky ztvárnit jejich postavení outsiderů ve společnosti, která je nechápe.
Moonlight většinou kritici mezi LGBT filmy neřadí, přitom by mezi ně velmi dobře zapadnul. Celý děj se v podstatě točí kolem Chironova outsiderství, komplikovaného hledání vztahu k příteli/milenci a coming outu (nejen před ostatními, ale i před sebou samým). Prostředí drogových dealerů a rváčů v Miami k osobnímu vyprávění tvoří jen kulisu, která není nijak zvlášť rozpracovaná. Sama o sobě působí spíš jako chudá sbírka nakousnutých, ale nedotažených motivů, na kterých se mají ukázat různé odstíny Chironovy homosexuality. Osud dobrosrdečného drogového dealera Juana nebo Chironův komplikovaný vztah s matkou nemají žádné vyústění, žádnou katarzi, protože o ně ve filmu tolik nejde. Moonlight je také plný senzuálních záběrů na mužská těla různých proporcí.
To, čím se Moonlight naopak dramaticky liší od průměrných LGBT filmů, je právě způsob, jakým je natočený. Film má špičkovou kameru Jamese Laxtona, která skvěle pracuje s barevnými odstíny a evokuje klasický filmový materiál. Výraznou roli v něm hraje hudba, ať už ta původní, nebo převzaté písně nejrůznějších žánrů. Naomie Harris svým vyhroceným výkonem v roli Chironovy matky usilovně pracuje na Oscarovi za ženskou vedlejší roli.
Tyto řemeslné a umělecké kvality dělají z Moonlightu něco víc než pouhý LGBT film nebo pouhý nezávislý film s afroamerickými postavami. Způsob, jakým film dokáže vycházet z témat a vkusu důležitých pro určité menšiny a oslovovat jimi většinové diváky, je na Moonlightu velmi pozoruhodný. Právě v estetizovaných obrazech mužských těl a mužské sexuality se menšinový a většinový vkus protíná nejsilněji. Tato menšinová estetika je oblečená do estetiky většinové, ovšem s tím, že jde o průhledný oblek, který nijak nezakrývá původní kontury.
Hodnocení: 87 %
Moonlight
Barry Jenkins, USA, 2016, 111 min.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
