Musela jsem o tom napsat. Hudba se v roce 2017 vrátila k lidem a pokládá otázky o tom, kdo jsme

8. leden 2018
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Nadine Shah

V minulém roce nás hudba nutila přemýšlet, jestli patříme ve společnosti ke většině, nebo menšině, necháme se unášet názorovým středním proudem, nebo se krčíme někde na okraji. Identita se stala tématem číslo jedna, žánry se rozpouštěly a hudba se pevněji spojila s lidmi.

„Kam bych měla jít? Jsem druhá generace uprchlíků, ty to snad nevíš,“ zpívá kytaristka Nadine Shah na loňské, výjimečné artrockové desce Holiday Destination. Naštvaný hlas patří britské muslimce s norskými a pákistánskými kořeny. Bez vědomí jejího původu se album snad nedá ani poslouchat – zní každým saxofonovým tónem nebo kytarovým riffem. Prázdniny v názvu jsou narážkou mířenou na referendum o vystoupení Velké Británie z Evropské unie i odpovědí všem politikům, kteří chtějí uzavírat hranice nebo říkat některým lidem: „Ty sem nepatříš.“

„Kde vzít inspiraci, když v Bílém domě sedí fašista,“ prohlašuje zpěvačka a poukazuje na nacionalistické tendence, které jsou cítit napříč kontinenty. 2016 byl podle jejích slov rokem, kdy jsme přišli o iluze a idoly, a vše se zpečetilo lednem 2017 s tím, jak usedl do křesla amerického prezidenta Donald Trump. Během předvolební kampaně i prvního roku v úřadě urážel kde koho a vyhrožoval stavbou zdi s Mexikem, která by měla zamezit nelegální migraci. Lidi rozlišoval podle barvy pleti, sexuální orientace, pohlaví i třídy. I proto si poslední dobou spousta muzikantů pokládala otázku, kým jsou, odkud pochází a kam patří? A také, kým by mohli být?

Hudba byla hlasem odporu, naštvanost střídala únava, ale ne vyhoření. Pořád platilo, že osobní je i politické. Sledovali jsme pokračování trendu z minulých let, který odstartovali rapper Kendrick Lamar a Beyoncé – stali se mluvčími afroamerického lidu a vystupovali proti policejnímu rasismu. Adele se při přebírání ceny Grammy letos dokonce omluvila, že cenu nevyhrála její hrdinka Beyoncé (stejně jako se před lety omlouval Macklemore Kendricku Lamarovi) – a rozhodnutí poroty donutilo Adele přemýšlet o její pozici a upozornila na to, jak hudební průmysl upřednostňuje bílou většinu. Úvahy o vlastní identitě sahají od nejvyšších pater popkultury po nejchladnější sklepy a komunitní centra, kde vzniká nezávislá kultura.

Řekni mi, kdo jsi

Pětadvacetiletá Lætitia Tamko má ještě v živé paměti, když se s rodinou jako teenagerka přestěhovala z Kamerunu do New Yorku. V nejzranitelnějším období musela často odrážet pohledy spolužáků, v místní komunitě byla jedinou černoškou a klučičí sestřih z ní hned udělal outsiderku. Poprvé viděla koncert docela pozdě, po dvacítce. Na pódiu byl kluk s kytarou a ona si řekla: Když to zvládne on, já taky. Výsledkem bylo oceňované album Infinite Worlds, vydané pod pseudonymem Vagabon, kde kytarové písničkářství doplňují syntezátorové instrumentálky. Tamko tu poutavě vypráví svůj příběh holky, která nikam nepatří, ale nevzdává se a hledá své místo.


Identita – rasová, třídní, genderová, generační – byla v popu vždycky nějak přítomná. Někdy byla ale záměrně vygumována, aby se produkt lépe prodával – jako když se v roce 1961 na obálce singlu Please Mr. Postman místo trojice černošských zpěvaček The Marvelettes objevil obrázek poštovní schránky. Hlasy utlačovaných křičely na klubové elektronické scéně a najednou na tato témata došlo i v indie rocku. Nejspíš by si na to nikdo nevsadil. Kulturní rozmanitost i osobní střípky poznamenané soužitím v americkém „tavicím kotli“, zkušeností útlaku žen i queer lidí se vyprávěly v indie rocku, který byl dlouho považovaný za vyčerpanou formu převážně bílých, ukňouraných kluků. Nabízí se hned několik důkazů.

Vagabon svou hudbou nechce změnit svět, jen se svěřit. Naopak Victoria Ruiz z washingtonské kapely Downtown Boys plive jako queer a Mexičanka přímo, nevybíravě a otevřeně na prezidenta Trumpa – zpívat se taky podle svých slov učila na demonstracích a odvahu jí dodaly popové hvězdy Lamar a Beyoncé. Se svou kapelou, která se odkazuje k místní tradičně angažované scéně v čele s Fugazi i hnutí riot grrrl, vydala album Cost of Living. „Zeď je jenom zeď,“ nekompromisně prohlašuje ve skladbě Wall.


Jako intimní deník pojala své čtvrté album Puberty 2 japonsko-americká písničkářka Mitski – své dospívání si prožila nadvakrát. První jí dovedlo k dospělosti a druhé upozornilo na jisté limity, které se vážou k jejímu původu – jako imigrantky, součásti menšiny, Asiatky. Vyzpívává se tu z toho, jak toužila po bílém těle. Otevírají se tu staré rány. „Dávná nenávist k sobě samé, mé kultuře, vzhledu a k tomu, jak mě vychovali rodiče,“ svěřila se v rozhovoru pro deník New York Times. Ten upozornil na její album, přestože vyšlo v roce 2016, v rozsáhlé sérii esejů, kde autoři naslouchají současným a budoucím tendencím v hudbě.

Soubor textů uvádí Nitush Abebe, který předvádí, jakou trajektorii opsala populární hudba – jak se z ní stal unifikovaný produkt odpoutaný od času i místa, jak se odpoutala od lidí a jak se k nim letos zase vrátila. Ukazuje, jak v kabaretech na počátku 20. století neexistovaly žánry, ale etnicity. Každá skupina amerických migrantů si mohla z programu vybrat jako „v mezinárodním bufetu, kde se servíruje jeden den falafel a druhý vídeňský řízek, nikdy se ale v kuchyni nestarají, jak moc přesný recept mají“ – a mohli jste si vybrat od kultury italské přes havajskou, židovskou až po asijskou. Po druhé světové válce se ale vše změnilo, už nešlo o národní folklór, ale o umění – a to mělo zasáhnout co největší publikum díky masovým sdělovacím prostředkům. Vymýšlely se žánry, někdy až uměle, jako marketingové kampaně, a hudba se vzdalovala od lidí. Hudební průmysl ale s digitalizací a sociálními sítěmi prošel změnou, něco jako jednotný masový trh neexistuje, upozorňuje Abebe. Bufet s hudbou znovu vytáhl rolety a otevřel dveře, znovu začalo být pro hudbu důležité, odkud a od koho ingredience pocházejí. Identita ovšem nejde přežvýkat a vytrávit.


Musela jsem o tom napsat

„Můj otec přišel do Británie v 60. letech. Cestoval ze země do země, když opustil Pákistán. Nebylo to lehké, pracoval tvrdě a zaslouží si říct, že je hrdý na to, že je Brit,“ popisuje Nadine Shah v rozhovoru pro server The Quietus. Desku Holiday Destination se rozhodla nahrát, když viděla záběry z detenčních táborů v Calais. Myslela hned na otce. Začala hodně přemýšlet taky sama o sobě – jako muslimka si brzy uvědomila, že promlouvá k dalším muslimským ženám s podobnou zkušeností. „Musela jsem o tom napsat,“ řekla. Byla si ovšem vědomá, že s takto politickou deskou osedlává jistý trend.

Měla pravdu, nebyla sama, kdo cítil potřebu promluvit – a takto rozsáhlý odpor proti současné politické situaci, ať je to brexit, nebo Donald Trump, který sahá od undergroundu po mainstream, tu nebyl pravděpodobně od znovuzvolení prezidenta George Bushe v roce 2004. Energii a až revoluční náladu na hudební scéně ovšem minulý rok vystřídala bezvýchodnost, že se přes všechnu snahu nic nezměnilo.

Deska týdne: Album DAMN. prozrazuje, čeho se bojí Kendrick Lamar

03588491.jpeg

Kendrick Lamar se na desce To Pimp a Butterfly stal jedním z hlavních hlasů akcentujících rasismus a nerovnost v americké společnosti. Na novince DAMN. se obrací do sebe a vypráví o konfliktech spojených s postavením rapové superhvězdy. Jde o neméně podnětnou, náročnou a ostrou jízdu.


Možná nejcitelněji výčitky ze selhání dopadly právě na rappera Kendricka Lamara, který byl se svou oceňovanou deskou To Pimp a Butterfly z roku 2015 pasovaný na rapového kazatele, mluvil ke všem Afroameričanůmm a jeho songy se zpívaly na protestech hnutí Black Lives Matter. Na loňské desce DAMN. už si ale pokládá otázky o tom, jestli nemusí nejdřív změnit sám sebe, aby dokázal hnout se společenskými strukturami. Islandská zpěvačka Björk, která se na svých albech vyjadřovala k environmentálním a globálním problémům, se na loňské nahrávce Utopia uzavřela do své vlastní fantazie – jako by už byla také unavená a uvěřila, že klíčem k budoucnosti je pouhá představa lepšího zítřku. Inspirovala se myšlenkami ze socialistických i feministických manifestů, posbírala nápady ze sci-fi knih a zaujala ji i jedna staročínská povídka o idylické společnosti. Promlouvá k těm, kdo propadli všeobecné beznaději, ať už je to kdokoliv, a vybízí k tomu, aby si každý vybudoval utopii po svém.

Hudbu dnes nejde oddělit od žité zkušenosti nebo od toho, co se děje ve společnosti. Posloucháme ji a přemýšlíme o ní v rámci nějakého kontextu, „nevšímáme si drobných žánrových detailů a stylů – všichni posloucháme všechno –, ale rozplétáme sítě identit, ve kterých hudba vzniká“, připomíná Abebe ve zmiňovaném textu pro New York Times. Umělci si musí uvědomit, kdo jsou a ke komu promlouvají. To samé platí pro posluchače. Zároveň se nevytrácí radost, prožitek, ten nakonec všechny spojí.

autor: Miloš Hroch
Spustit audio