Na den popelářkou: Vstávání, dřina i zápach. A lidem se nezavděčíte!
Jejich práci provází řada mýtů, historek i dohadů, třeba že i roztříděný odpad stejně putuje na směsnou skládku. Pro děti jsou popeláři hrdinové, asi každý se chtěl někdy projet na stupátku popelářského vozu. O čem taková práce skutečně je, co dělají popeláři ve volném čase a jak jsme na tom s ochotou třídit odpad? Popelářkou se alespoň na chvíli stala Bára Šichanová.
Kompletně vybavená, tedy až na pracovní obuv, jsem vyrazila ve čtvrtek brzo ráno na smíchovské Hořejší nábřeží za popelářskou posádkou ve složení Jirka, Roman, Pepa a Tomáš. „V kolik vstáváte?“ ptám se čtveřice. „Třeba v pondělí a ve čtvrtek, to je dnes, ve tři čtvrtě na tři, protože ve čtyři hodiny už musíme být tady v Lidické. Protože je údajně slabší provoz tramvají, tak abychom se tam moc nepletli. V ostatní dny jinak vstáváme ve čtyři.“ Zajímá mě, jestli má skupina daný stejný okruh, lokalitu. „To je stejné, pořád Praha 5. Dvakrát na Smíchově, dvakrát v Košířích, jednou v Černošicích, ve středu,“ přibližuje mi týdenní režim čtveřice Pepa, který u Pražských služeb působí už 16 let a předtím pracoval jako pokrývač.
„Hodit nohy na stůl a nic nedělat! Ne, doma je taky dost povinností, teď mi začne zahrádka,“ reaguje na otázku o volném čase s úsměvem řidič Jirka. Jemu a jeho kolegům sice končí směna přibližně v poledne, ale bez šlofíka by do večera nevydrželi. K práci popeláře člověk potřebuje hlavně sílu, výdrž a samozřejmě musí respektovat bezpečnostní předpisy. „Nestát pod tím otočeným ramenem, dávat si pozor na auta, stupačky, když se couvá, být střízlivý a tak,“ instruuje mě Jirka.
Na dodržování bezpečnosti dohlíží mistr Jarda, který má na starosti šest posádek, doúklidové vozy a v sezoně i svoz bioodpadu. „Kontroluju, jestli kluci vysypou nádoby tak, jak mají, jestli jsou vůbec v práci, jestli dodržují bezpečnost práce, řeším stížnosti s klienty a operativně posílám posádky tam, kam je třeba,“ popisuje mistr Jarda. Právě Jardovi volá posádka třeba v případě, když se z nějakého důvodu nemohou k popelnicím nebo kontejnerům dostat. „Zavoláme šéfovi, mistrovi a odveze se to třeba později,“ odpovídá Roman. A už vytahuje dva obří svazky klíčů. „V tom se vyznáte? Kolik jich je?“ ptám se, jak funguje vynášení odpadu ze dvorů. „V tom se přesně vyznám! Jen v Lidické to je třicet pět klíčů, vchodů. Celkově bych to tipnul ke dvěma stovkám.“
Popelářské posádce končí svačinová přestávka a moje zpovídací kolečko a jde se zpět do práce. Na nábřeží nahlížíme do některých kontejnerů na tříděný odpad. „Tady máte třeba kartonky, nápojové kartony, tak se podívejte, co tam je. Všechno jiné, jen ne nápojové kartony,“ rozčiluje se Roman. „Proč to tak je, nejsme dost vzdělaní, nebo je nám to jedno?“ zajímá mě. „V naší společnosti ještě nejsme tak daleko, kdyby tady bylo třídění padesát let, tak je to jinak,“ reaguje Roman. Pracovní rukavice nasazuji i já a dávám se do práce. „Vidíte to, proč vlastně nejsou ženy popelářky?“ ptám se. „Mně to je jedno, já vám dám klidně ty svazky klíčů a můžete jít, není problém. Ne, to by nezvládly, neutáhly, tahat popelnice ze vchodů a tak. Není to tak dlouho, co to zkoušela jedna řidička, ale nějak nevydržela.“
Popeláři samozřejmě pracují za každého počasí, o svátcích atd. Obrnit se musí nejen vůči zápachu. „Cítíte něco? To je pověra! V létě jo, ale děje se to u popelnic, které se vyváží jednou týdně nebo jednou za čtrnáct dní. Ale pokud se vyváží dvakrát týdně, tak tam zápach není,“ odpovídá Roman. „Horší to třeba je, když kluci vozí bioodpad, ten se vozí jednou za čtrnáct dní. V letním období tam je silný zápach,“ doplňuje Romana mistr Jarda.
S profesí popeláře jsou spojené i nehody, kdy se s odpadem do auta dostane i člověk. Má vůbec šanci přežít? „Tam jenom záleží na rychlosti. Jak rychle na něj přijdeme,“ přibližuje Jirka. „Říkali jste, že v těch autech jsou dva typy mechanismů?“ – „Jo. Tenhle je rotační, rotačka a pak máme ještě lis.“ Jen před několika týdny se v popelářském autě nedobrovolně svezl bezdomovec, který může mluvit o velkém štěstí. „To byl jiný typ té kukačky, tam je taková lisovací lopata. Oni ho tam šoupli, ale zrovna sjela lopata a jen ho přikryla. On neřval, nic, jeli s ním z Barrandova až do Holyně, v Holyni zastavili, vylezli a on začal hulákat, že je vevnitř a ať ho pustí ven. Tak ho vysypali. Tak to pak je dobré.“
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
