Ňadra na igelitkách i v politice. Erotika 90. let vznikala živelně, bez kritičnosti a vkusu

22. září 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Dolly Buster

Nadšení Čechoslováků z nově nabyté svobody po roce 1989 se projevovalo v různých oblastech, erotiku nevyjímaje. Vznikaly filmy, časopisy, burzy. Šlo o takový boom, že erotika prostupovala i jinak výhradně seriózní sféry veřejného života. „Neustále na mě z archivů vyskakovaly nahé ženy, reklamy a radost radnic v radničních listech, že už i oni ve městě mají strip show,“ říká historička Adéla Gjuričová. Co všechno bylo v éře divoké dekády možné? A jak nás ovlivnila?

„Na jaře roku 1990 začala parta nadšenců pořádat v Kulturním domě Barikádníků erotické burzy. Akce získaly takovou publicitu, že se tehdy předseda Obvodního národního výboru rozhodl je zakázat. Jenže to už tam proudili lidé. Další týdny byla burza přenesená do jednoho pavilonu v Holešovické tržnici. Takový objekt byla schopná umolousaná a amatérská burza naplnit,“ ilustruje historička Ústavu pro soudobé dějiny AV, jak velký byl v měsících po převratu o erotiku zájem.

Adéla Gjuričová, politoložka z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd

To ostatně dokazuje i rychlý vzestup erotických tiskovin, kdy například časopis LEO se v přepočtu ročního prodeje na obyvatele země dostal doslova do každé rodiny. Cenou za strmý růst erotické produkce byl ale amatérizmus, nevkus a nekritičnost ze strany veřejnosti i médií.

„V běžném provozu se pevně rozdělily role. Ženy byly (polo)svlečené, svůdné nebo svůdně se tvářící. Zatímco muž byl ten v obleku, bankéř, profesionál,“ popisuje Gjuričová běžný stereotyp stránek a obálek. Týkal se bezpochyby i dnešním pohledem bizarního stranického titulu takzvané Nezávislé erotické iniciativy, která ve vrcholné politice „konkurovala“ například Občanskému fóru úspěšným byznys modelem a trolícími hesly v duchu „erotika je pro každého“.

Pražský erotický veletrh

Budoucí debatu o vztazích žen a mužů, erotice a třeba i vnímání feminismu českou populací rámovala podle Gjuričové většinou neanalyticky média napříč spektrem.

„Ze Západu jsme přijali úplně vše, ale feminismus ne. Bylo to podle mě tím, že několik velmi vlivných intelektuálů emigrantů se svou zkušeností s druhou vlnou feminismu tohle semínko dokázalo zasít. Třeba Josef Škvorecký, kterého já jsem taky milovala, který měl obrovskou legitimitu a podíl na zachování kultury v exilu. Tenhle člověk napsal frustrovaný stařecký seriál o tom, jak je ta politická korektnost ptákovina a jak to znásilnění není vždycky úplně znásilnění. Prostě něco naprosto nepřijatelného, ale spousta lidí se toho chytla,“ uzavírá historička.

Proč jsme se podle Gjuričové po revoluci dobrovolně vzdali možností analýzy a kritiky erotického obsahu? A jak s intimitou a nahotou zacházel ještě komunistický režim?

Spustit audio

Související