Návrat do Evropy chápeme jako nárok, pro který nemusíme nic udělat, říká reportérka Kateřina Šafaříková

Náš vstup do EU v roce 2004 – spolu s ostatními státy – představoval do té doby největší a bezprecedentní rozšíření. S čím do tohoto procesu šly staré členské země? Jaké hlavní politické ideje a očekávání v nich tehdy panovaly?

Částečně to bylo vzrušení, takové romantické. Václav Havel měl pozitivní nálepku hrdiny, který porazil komunismus ve střední a východní Evropě. Spousta lidí se na nás zkrátka těšila. Na to, jaké dobrodružství, jakou novou krev a jaký drive přineseme. Někteří se obávali. Měli strach o ten svůj opečovávaný domek, kde už tehdy panovala docela jasná pravidla, bylo rozdělené, kdo bude bydlet v jakém patře a kdo má tu nejlepší koupelnu v domku. Najednou jsme do toho přišli my a muselo se to přeskládat. A potom byla část zemí, kterým se to ne úplně líbilo, zejména jejich politickým zástupcům, diplomatům.

Které to byly především?

Byla to část německé elity, férově musím říci, že to byli hlavně Bavoři, a to paradoxně kvůli nevyřešeným otázkám minulosti. Posléze velmi sympatický sudetský Němec Bernd Posselt byl tehdy jeden z těch, kdo aktivně hlasovali proti rozšíření, a to kvůli Benešovým dekretům. Poměrně skeptická byla také francouzská elita, protože si mysleli, že na to nemáme, že ten dům rozboříme a bude těžké s námi komunikovat. To v některých, musím říci, zůstalo.

Čtěte také

Před 15 lety jsme s oslavami a nadějemi řekli ano Evropské unii. Kde se teď bere česká skepse?

A ukazuje se tedy projekt EU patnáct let po rozšíření o deset států jako životaschopný?

Ukazuje. A důkaz pro to je to, co jsme v posledních letech zažili. EU, jakkoli to u nás rezonovalo docela málo, přežila poměrně zásadní ekonomickou krizi. Opravdu chybělo málo a ta dynamika v globální ekonomice, která je dnes silnější než jednotlivé národní vlády, by položila euro, velmi pravděpodobně by položila Řecko, a kdo ví, jak by to dopadlo s dalšími slabšími, periferními státy. To se podařilo odvrátit zejména vlivem německého kapitálu, který ukázal, že je ochoten vložit obrovské peníze do ochranného valu. To jsme zvládli. A dodnes to spousta ekonomických analytiků považuje za událost na pomezí politického a ekonomického zázraku. Druhá krize byla ta migrační v roce 2015. Nehrozilo to lidskou katastrofou ve smyslu zaplavení Evropy desítkami až stovkami milionů obyvatel, ale hrozila politická dezintegrace, politický rozpad, protože některé společnosti – zejména v naší části světa – příchod nových lidí ne vždy úplně dobře zvládaly.

Teď jsme po zmíněné migrační krizi, kdy se státy Visegrádu ukázaly jako ne zcela solidární. Na jak pevných, či naopak vratkých základech u nás stojí ona myšlenka kooperativní Evropy, kde se všichni podílí na společném projektu v dobrém i zlém?

Ukazuje se, že jsme relativně nestabilními Evropany, že ten náš vztah k Evropě je relativně mělký. My máme rádi Evropu jakožto geografickou entitu, rádi po Evropě cestujeme, z různých průzkumů vychází, že si myslíme (a oprávněně), že to je perfektní část světa a že se vlastně máme srovnatelně nejlíp. To znamená ve srovnání s USA, s Asií, Afrikou. Protože tady máme jak zajímavý otevřený prostor, zachována základní práva, ekonomický rozvoj a s tím související nějaký sociální rozvoj, o kterém se třeba Američanům může jenom zdát. Tak v tomto smyslu máme Evropu rádi. Ale ve vztahu k Evropě politické je to mělké, nestojí to na stabilních nohách.

Lidé slaví vstup České republiky do EU|foto: Jindřich Mynařík / CNC / Profimedia

To není dobrá zpráva...

Nicméně dá se na to dívat ze dvou stran, podobně jako na poloplnou či poloprázdnou sklenici. Tak jak je mělký náš pozitivní vztah k Evropě jako politické instituci, tak je zároveň mělký i euroskepticismus. Různé průzkumy ukazují, že naši obyvatelé, my, důsledně kopírují slovník aktuálních politiků a zejména těch nejvyšších. Mluvím o průměru obyvatel. Je pro nás důležité, co říká prezident, premiér a tak dále. A ukazuje se, že když jsme měli v čele proevropského prezidenta a premiéra, tak jsme byli v zásadě prima Evropani a říkali jsme si, že to nějak dáme. Když se to otočilo a měli jsme euroskeptického prezidenta a premiéra, tak jsme začali zrcadlit jejich slovník a jsme větší euroskeptici.

A příčiny onoho euroskepticismu? Už před vstupem byl velmi kritický Václav Klaus, jeho spolustraníci byli otevřeně proti. Od té doby tento postoj posiluje. Zároveň jsme hodnoceni jako velmi konzervativní a současně sobecký národ. Naseli to do nás politici, anebo si ten euroskepticismus neseme s sebou z historických důvodů?

Je to určitě část historie. V DNA máme nějakým způsobem zakódováno, že ať už jsme byli v tom, či onom nadnárodním celku, tak vždy ta největší rána – ať už to bylo z Východu, či Západu – vždycky přišla zvenčí. Takže jsme to nebyli my, kdo bychom na sebe něco uvalili. Odtud jsme se naučili, že to, co je venku, je vlastně potenciálně nebezpečné. Do toho – a teď se pohybujeme na poli ne zcela probádané disciplíny psychologie národů – řada sociálních vědců říká, že naše heslo návratu do Evropy, s nímž přišel Václav Havel, bylo vlastně špatně. My jsme to totiž psychologicky zpracovali tak, že nevstupujeme někam, kde jsme dlouho nebyli a kam možná ne úplně patříme kvůli naší historii posledních padesáti let, ale že se vracíme tam, kam jsme vždycky patřili, a nemusíme se tím pádem o nic snažit. Jako by ten svět čekal na nás a my jsme se tam konečně vrátili. A sešlo se to s očekáváním, že velmi brzo u nás budou perfektní německé supermarkety, ovšem za české ceny. Zkrátka a dobře jsme si mysleli, že velmi brzo po vstupu to u nás bude vypadat jako v Německu s jeho kvalitou ve všech možných sférách, a ono se to nestalo. Takže si říkáme, že ten svět, kam jsme vždycky patřili, na který jsme měli nárok, nás zklamal, protože takový není. Takže proč mít k němu nějakou pozitivní emoci? Proč být eurooptimisti? My máme přeci nárok být euroskeptici.