„Nejsem zrovna nejšťastnější člověk,“ říká Dylan Baldi z Cloud Nothings

„Tohle album je moje verze new age music.“ Jak mám rozumět této tvojí větě, která je součástí promo textu k vaší nové desce Life Without Sound?
Možná tomu neuvěříš, ale poslouchám hodně ambient. A kvalita této hudby se pozná podle toho, jak moc tě přenese do jiných světů, které svou hudbou vytváří. Když jsem začal pracovat na nové desce Cloud Nothings, tak jsem chtěl docílit podobného efektu. Vytáhnout tě na podivuhodný výlet.

Ještě než jsi s kapelou nastoupil do studia, svěřil ses v jednom rozhovoru, že chceš nové písničky výrazně postavit na vokálních linkách. Jak se ti tento plán podařilo splnit?
Abys to špatně nepochopil, deska neměla být o vokálech. Měl jsem spíš na mysli fakt, že vokální linky budou ty, od kterých se písničky budou odvíjet. Jinak se nic zásadního nezměnilo. Stále jsme klasickou rockovou kapelou, i když tentokrát jsme si dali záležet, abychom přišli opravdu s těžkotonážní nahrávkou. Se soundem, který posluchačům utrhne hlavu.

V dalším rozhovoru jsi připustil, že v posledních letech tě čím dál více zajímají politická a sociální témata. Promítlo se to i do nových písniček?
Primárně ne. I když… Mé předchozí desky byly dost osobní. Zpíval jsem o tom, jak mě řada věcí vytáčí. I na nové desce jsem často naštvaný, ale na rozdíl od minula pokaždé se snažím najít způsob, jak s hněvem uvnitř sebe bojovat. Tohle je možný vedlejší účinek mých zájmů. Nesnažit se věci pouze odsuzovat, ale také hledat řešení, jak je zvládnout, jak je překonat.

Cloud Nothings – Life Without Sound|foto: Carpark Records

Přesto pár písniček na novince moc pozitivně nevyznívá. Třeba punková vypalovačka Darkened Rings. O jakých potemnělých kruzích pojednává?
Tohle je písnička o tom, jak se cítíš, když tebou cloumá deprese. Pár takových „vrcholů“ už jsem v životě zažil, tak mám o čem zpívat. Nejsem zrovna nejšťastnější člověk, ale fakt, že o tom dokážu otevřeně zpívat, možná může někomu pomoci.

Odhaduji, že kousek Strange Year pojednává o uplynulém roce, který byl opravdu hodně podivný…
To je poslední písnička, kterou jsem na desku složil. To, že loňský rok byl zvláštní, to můžu podepsat. Na druhou stranu, ten předchozí, 2015, byl pro mě možná ještě drsnější. Několikrát jsem se stěhoval. V osobní rovině jsem také neprožíval žádnou selanku.

Desku uzavírá pěkně naštvaná písnička Realize My Fate, která mě po doznění posledních tónů nechává trochu v nejistotě. Chtěl jsi nás opravdu nechat po reprodukci alba takto vykolejené?
Tahle písnička nekoreluje s žádným dalším trackem na albu. A to, že posluchače straší, je dobře. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že by tenhle sonický i emocionální výbuch desku otevíral, ale poté jsem tenhle nápad zavrhl. Mám za to, že je to vhodná závěrečná erupce energie, uzavírající mou nejhutnější nahrávku.

Čtěte také

Naproti tomu video k singlu Modern Act se nese v duchu vtipné absurdity.
Dlouhodobě spolupracujeme s jedním režisérem (Michael J. S. Murphy – pozn. autora). S tímhle funerálním nápadem přišel on. Ihned jsme souhlasili. Máme totiž tento způsob absurdního humoru rádi.

S tím, jak se v klipu postupně po smrti zjevujete na „nebeském pódiu“, jste nahráli jednomu hudebnímu redaktorovi, který ve vašich písničkách objevil jasné odkazy na buddhismus a reinkarnaci…
Jó, taky jsem tenhle článek četl a pobavil mě. Co někdy dokážou lidé z našich textů vyčíst, je neuvěřitelné. Takové silné duchovní myšlenky! Na jednu stranu jsou všechny tyto konstrukce úplně mimo, na druhou mě neuvěřitelně baví. Jsem zvědavý na další!

Prý jsi velký příznivec cestování vlakem. Zažil jsi během let na kolejích něco výjimečného?
Při cestování vlakem má člověk možnost asi nejvíce načerpat energii. Jednou jsem s tímto počítal, když jsem v New Yorku nasedal do vlaku, ve kterém jsem měl strávit více než deset hodin v kuse. Do mého kupé ale přistoupil chlápek, který se mně hned při dosednutí zeptal, jestli hodlám spát. Odpověděl jsem mu, že ne. V tu chvíli vytáhl z batohu takovou velkou krabici, kterou připojil do elektronické sítě. Do krabice pak zapíchl nějaké trubičky, které si zarazil do nosu, a prohlásil: „Pokud mi tyhle trubičky vyrveš z přístroje, zemřu.“ A v tu chvíli usnul. Celých deset hodin jsem se bál pohnout, abych náhodou nezavadil o jeho přístroj a on, kvůli mé nešikovnosti, nezemřel. Ale jinak cestuji vlakem rád. Opravdu!