Nepříliš nadějné vyhlídky: První The Last of Us je plné světlých zítřků, druhé se nebojí traumatizovat

Filip se Jardovi a Šárce přiznal, že první díl The Last of Us dohrál zhruba dvacetkrát, bezpočet hodin pak strávil i v multiplayeru. „Mám i platinovou trofej. Je to jedna z těch her, které musím jednou, dvakrát do roka bezpodmínečně odehrát,“ tvrdí Filip a dodává, že jeho vnímání příběhu akční adventury ještě prohloubilo narození vlastní dcery, protože jestli má The Last of Us jedno definující téma, pak je to vedle vyrovnávání se ztrátou především rodičovství –⁠⁠⁠ respektive otcovství. Vedle vyprávění mu ale učarovala i samotná hratelnost a důrazně nesouhlasí s názorem některých hráčů, podle kterých je příliš mělká. „Na vyšší obtížnost rozhodně nejde o žádnou triviální záležitost,“ oponuje Filip.

V porovnání s druhým dílem se ale The Last of Us zdá i navzdory svému zasazení v nepříliš optimistickém postapokalyptickém světě a četným emotivním momentům být relativně bezstarostným roadtripem. „Dvojku jsem vlastně dohrál jen dvakrát, protože je náročnější. Ne snad z hlediska obtížnosti, ale protože se v ní zkrátka děje až moc nepříjemných věcí,“ vysvětluje Filip. Ústředním leitmotivem je tentokrát cyklus pomsty a násilí plodícího jen víc násilí, který se nedočká uspokojivého rozuzlení. I když se vedle grafické stránky kupříkladu zlepšila i v prvním díle obstojná hratelnost, zážitek z The Last of Us: Part II je rozhodně hlubší, ale ne nutně lepší –⁠⁠⁠ minimálně ve smyslu jeho příjemnosti.

Proč si postava Abby vysloužila na internetu tolik nenávisti? Může být studio Naughty Dog ve třetím díle ještě odvážnější? Poslechněte si Quest věnovaný The Last of Us.