Neznám lepší didaktickou pomůcku, než je kyblík s blátem, říká zakladatelka dětského lesního klubu

19. srpen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy děti – děti v lese

„Děti omezuje zavřený prostor. I dospělí si potřebují někam zalézt, aby vstřebali, co se děje. To nejde udělat ve školce, kde máte dva metry čtvereční na jedno dítě,“ popisuje pedagožka Pavlína Štěpánková, kterou k založení lesního klubu Školička snů přivedla zkušenost z konvenčních, waldorfských i ekologických školek.

„Náš lesní klub je takový kouzelný ostrov Petra Pana. Cokoli potřebujeme, vyrobíme si. Houpačku, restauraci nebo zašívací domeček, kam děti chodí, když chtějí být samy,“ říká Štěpánková. Co je tu podle ní hlavně jinak? „Děti se svobodně rozhodují a zároveň si za to nesou následky. Den má pár záchytných bodů a dítě může nechtít něčeho se účastnit. Bývá to pro ně obrovské zjištění,“ dodává.

Lesní klub se nachází v pronajatém lese na neoploceném pozemku. „Náš prostor je ohraničený pravidly. V nich se děti můžou pohybovat a objevovat svět. Učí se nést si odpovědnost za svoje rozhodnutí – to, co v dospělosti často neumíme,“ říká Štěpánková.

Zájemce o docházku ale někdy odmítá. „Tohle není pro všechny. Pokud dětem od malička zužujeme hranice, například tak, že v dešti se nechodí ven, nemůžeme po nich chtít, aby ve třech letech zvládly prostředí lesní školky,“ upozorňuje.

Pedagožka Pavlína Štěpánková, zakladatelka lesního klubu Školička snů

Právě deštivé dny podle ní patří mezi dětmi k těm nejoblíbenějším. „Děti vydrží mnohem víc než my dospělí. Když prší, nadšeně tu běhají s různými nádobami, chytají vodu, přelévají, vaří, tvoří a říkají: ‚Prosím, nech nás!‘,“ říká Štěpánková.

Jak to v lesním klubu probíhá, když mrzne, až praští? Jaké klade školka nároky na rodiče? Dozvíte se v Houpačkách.

Spustit audio

Související