Něžný přivítání za zdí. Máma Bubo chtěli vyléčit komunikaci v rozděleném světě

12. září 2017
Máma Bubo

Mladá generace objevuje zapomenutou československou elektronickou hudbu. Průvodcem je kolektiv Endless Illusion, který nedávno znovuvydal nahrávku Planeta Haj od Máma Bubo. Upozornil tak na jednu z nejoriginálnějších kapel z dob minulého režimu. Nahrávka navíc svérázně komentuje současný civilizační problém, kdy opravdový kontakt nahrazují algoritmy a lidé si rozumí stále méně.

Mohla za to náhoda. Bubeník předrevoluční novovlnné skupiny Máma Bubo musel odejít na vojnu, a tak si zbylí členové vypomohli jinak. Pořídili si bicí automat z inzerátu a díky němu se na své vrcholné nahrávce Planeta Haj z roku 1985 přiblížili zvuku ostrovního post-punku i tehdejší elektronické hudby. Dvojalbum má až nadčasový zvuk – s odstupem více než tří desetiletí působí jako stroj času, který na své palubě nese černou skříňku období pozdního socialismu i jedné hudební tváře neustále se měnící kapely. Konceptuální nahrávka inspirovaná sci-fi literaturou vypráví o setkání pozemšťana s mimozemšťanem. „Je to nástin situace neschopnosti komunikovat, neschopnosti vést život a svět k lepšímu,“ přibližuje vůdčí postava skupiny Karel Babuljak deziluzi, izolaci a beznaděj člověka žijícího v komunistickém Československu, které bylo kulisou příběhu. Oba světy jsou si tak blízké, přesto je cesta jednoho ke druhému nereálná. Mimozemšťan promlouvá ke člověkovi, ale ten ho neslyší – zabývá se svými banálními každodenními povinnostmi.

Nebylo nám vidět do tváře

V březnu 1983 vyšel v týdeníku Tribuna článek s titulkem Nová vlna se starým obsahem. Byl podepsaný smyšleným jménem Jan Krýzl a s faktickými chybami je tu novovlnný rock vykreslený jako virus šířící se z kapitalistických zemí, vedoucí mládež k pasivitě, lhostejnosti, ale zároveň k odporu proti společnosti. „Opakující se melodie doprovázejí texty, za jejichž autory by bylo možné považovat spíše chovance psychiatrických léčeben,“ píše se v článku. Mnoho kapel muselo kvůli němu přerušit činnost nebo změnit název (StB naštěstí chvíli trvalo, než zjistili pravou identitu členů). Pro tehdejší scénu to mělo negativní dopady a v ovzduší nejistoty, kdy měli referenti kulturních domů zakázáno dělat koncerty rockovým kapelám, vznikli Máma Bubo. Byli jedněmi z těch, které článek naopak motivoval.

Zkušený hudebník a povoláním noční hlídač Karel Babuljak skupinu založil v roce 1983, kdy oslovil několik kamarádů – s inženýrem Jiřím Charyparem hrál v blues bandu Velorex, se studentem architektury Zdeňkem Duroněm v Du Huma a se studentem HAMU Vlastislavem Matouškem v kapele Relaxace. Poslední zmíněný se jenom několik měsíců předtím vrátil z věznice Bory, kde pobýval s Václavem Havlem a Jiřím Dienstbierem. Dostal se tam kvůli uchovávání nahrávek undergroundových Plastic People of the Universe, zakázané literatury a protirežimních básní. Do kapely přinesl jako člověk s vážnohudebním vzděláním, který si vycvičil techniku při častém hraní po hospodách a vinárnách, preciznost a smysl pro detail. „Chtěli jsme hrát kultivovaný bigbít – vedle toho, že bude mít texty, co o něčem vypovídají, měl mít také muzikanty, co umí hrát,“ popisuje skladatel a pedagog Matoušek obklopený knihami a nahrávkami ve svém vinohradském bytě. S ostatními členy Máma Bubo sdílel nadšení pro britské art-popové Japan, obdivovali reggae vlivy u The Clash, nasáli také zvukem post-punkových Joy Division a později si osvojili postupy minimalistických skladatelů nebo hudebních experimentátorů jako John Cage a Laurie Anderson.

Máma Bubo

K tomu se přidaly i netradiční převleky na pódiu – Máma Bubo nosili prvorepublikové kabáty, alobalové masky nebo ufonské škrabošky. „Chtěli jsme tím zvýraznit pocit izolace, celý to bylo chladný, studený, strojový, jakoby mechanický, odosobněný. Nebylo nám vidět do tváří, nebyly žádný grimasy, mimika, byla to taková totální antishow,“ vysvětluje Babuljak. Byla to také reakce na rozjuchanost normalizační populární kultury v čele s Michalem Davidem, která měla držet lidi ve slastném optimismu. K publiku navíc často hráli zády.

Příznaky nešťastného světa

„To setkání je jednostranné. Pozemšťan je zaneprázdněný prací, setkání nevnímá,“ popisuje Babuljak literární koncept alba Planeta Haj, jehož základ sepsal v zimě roku 1984 – formovaly ho dobové souvislosti a osobní pocity, ale především dlouholetá fascinace sci-fi knihami od bratrů Strugackých nebo Stanislawa Lema. Anonymní obyvatel vzdálené planety se při svém výsadku v komunistickém Československu snaží pochopit lidský druh, podobně jako mimozemšťanka Majka ze socialistického seriálu Spadla z nebe. V případě Planety Haj, které předcházely tři nahrávky pořízené svépomocí na magnetofonových páskách, má ale reálný socialismus mnohem tmavší odstíny.

Ústředním tématem nahrávky je krize komunikace. Dva hlavní protagonisté Planety Haj pochází z rozdílných světů, nejsou schopni spolu vést dialog a každý pokus o něj znamená jenom zoufalé míjení. V osmdesátých letech, kdy bylo Československo společně s dalšími zeměmi východního bloku odděleno od Západu železnou oponou, měla deska zvláštní příchuť. Pád komunistického režimu byl i přes jisté uvolnění poměrů stále v nedohlednu, stejně jako konec tisíciletí. „Neměl jsem žádný konkrétní symbol, jako byla například berlínská zeď. Byl to vymyšlený příběh, který v sobě nesl příznaky nešťastného světa. Ale nemyslím si, že zbouráním zdi by došlo k vyléčení komunikace,“ přibližuje Babuljak myšlenky za albem – lidé byli tehdy jako dnes zaslepení konzumem a navíc svázaní ideologickým jazykem, když sledovali televizní vysílání nebo četli Rudé právo.

Máma Bubo

„Seš izolovanej, seš izolovanej, seš izolovanej,“ opakuje se freneticky v titulní skladbě, vedené tepem syntezátorů. Styly se tu přirozeně střídají, píseň V Čechách najdeš přítele je kytarový punk, v instrumentálních skladbách jsou cítit minimalistické repetice a vrcholem je závěrečný kus Za zdí, nasáklý dubovým rytmem, kde se ozývá: „Nejsem s váma vůbec ničím spojenej.“ Uzavírá ho alarm starého ruského budíku a náhle se skladba rozplyne do ztracena.

„V rámci té neoficiální, téměř undergroundové hudby to bylo hodně své, velice mě vyhovovala směs kritiky režimu, ale dělaná s velkým nadhledem a se spoustou dvojsmyslů,“ komentuje nahrávku významný hudební publicista Jiří Černý, který měl až do roku 1990 zakázáno vystupovat v rozhlasu a televizi, a tak objížděl Československo se svými poslechovými pořady – což ostatně dělá dodnes.

Až detektivní práce

Před natáčením Planety Haj udělala skupina z nevýhody svou největší přednost. Bubeník Duroň musel odejít na povinnou vojenskou službu a skupina ho z nouze nahradila bicím automatem. K němu se přidaly klávesy, kytara, improvizace trumpetisty Jana Máši, vypůjčený analogový syntezátor značky Moog a efektové krabičky. Sehnat slušné vybavení nebylo před sametovou revolucí lehké. Ceny byly astronomické a legální zakoupení v zahraničí nemožné, šlo o trestný čin ohrožení devizového hospodářství, pokud jste zboží převezli přes hranice. Přesto mnozí risk podstoupili. „Tak jsem si složitou cestou přes známé pořídil ty syntíky, už mě ani nebavilo hrát na basu, přesunuli jsme to do této synteticko-elektronické inspirace. Temnota totality v tom hrála děsně důležitou roli. To bylo to, co nás obklopovalo,“ vzpomíná na hudbu Matoušek. Výsledná kompozice byla naléhavá, mysteriózní, děsivá ale podivně přátelská zároveň. Je tu cítit melancholie i smíření se situací.

Máma Bubo tak připomínali díky vlivům reggae a až fanatickém zanícení do dubu nahrávky britských Public Image Ltd. ze stejné doby nebo ranou tvorbu The Human League, u nichž temné strojové rytmy vyjadřovaly pocity z vysoce industrializovaného města, kde je člověk redukovaný na součástku stroje. I z toho důvodu album zaujalo o generace mladší nadšence z labelu Endless Illusion, již Planetu Haj remasterovali, opatřili novým designem a věnovali desce doprovodný dvojjazyčný časopis, kde najdeme vzpomínky pamětníků i rozhovor se skupinou. A díky tomuto úsilí nahrávka sklízí obdiv i v zahraničí, zazněla třeba na vlnách Berlínského komunitního rádia (BCR). „Chtěli jsme ukázat i tu světlou stránku komunistické elektroniky, že to nebylo všechno odpad,“ vysvětluje Ladislav Zensor ze zmiňovaného vydavatelství. Na svém dnes už neexistujícím blogu upozorňoval od roku 2010 na zapomenutou československou elektroniku. Zensor se spojil s typografem Janem Horčíkem z pražské UMPRUM, který dal nahrávkám novou grafickou tvář a edici prezentoval jako svoji diplomovou práci.

Za hledáním elektronických pionýrů z minulého režimu stála až detektivní práce – spousta hodin strávených na sítí Discgogs, shromažďující detaily o nahrávkách, nebo doporučení od pamětníků. Tak se Zensor dostal k Otokaru Olšaníkovi, tuzemskému průkopníkovi krautrocku, nebo Jaroslavu Zajptovi, který vedl skupinu Omnibus. Nahrávka Israels/Rhythmus vyšla v edici Jupiter 08, pojmenované po dobovém syntezátoru, jako první – Omnibus zněli pro československého posluchače jako hudba z Marsu, jak často slýchali reakce po vystoupení. Byli inspirovaní ambientními postupy Briana Ena a s odstupem času díky magnetofonovým experimentům upomínají na hudbu skotské dvojice Boards of Canada. „Vlivem částečné izolace způsobené politickou situací v našich zemích k rozšíření tohoto hudebního žánru nikdy nedošlo,“ píše se ve zmiňovaném manifestu Endless Illusion.

Dokument doby i univerzální výpověď

„Kolem nás, kolem nás už si nejsem ničím jistej,“ zpívá Babuljak v písni Nemám tvář, ke které vznikl v rámci dokumentu Hudba 85 i mrazivý videoklip. Máma Bubo pózují v opuštěné továrně v Prokopském údolí a celý výjev připomíná slavnou sérii fotografa Antona Corbijna s manchesterskými Joy Division. Do toho jsou v klipu vidět prostřihy záběrů tanků jezdících po Praze nebo lidí stojících v dlouhé frontě či bloudících po rozestavěném domě. „Celkově to působí tak smutně, bezvýchodně, tak marně. Odnikud nikam, nic, jenom odžít život,“ hodnotí zpětně Babuljak. Videoklip v režii Petra Ryby a Lexe Guhy i samotná hudba z dnešního pohledu nezestárly – stejnou estetiku dnes využívají současné post-punkové kapely.

Z přebalu desky Máma Bubo – Planeta Haj

Hudební publicista Simon Reynolds pojmenoval svou knihu o britském post-punku Rip it Up and Start Again – Roztrhej to a začni znovu. Název písně skupiny Orange Juice vyjadřuje neustálou nutnost jít dopředu a neopakovat jednou vyzkoušené postupy, který sdílely ostrovní kapely z tohoto období. Je pozoruhodné sledovat něco podobného v našem prostředí. Máma Bubo vedení tímto principem začali hned po Planetě Haj hledat nový výraz, po krátkém minimalistickém období Babuljak propadl okouzlení novoromantickou vlnou a kapelami jako Simple Minds nebo Talk Talk. Dřívější skupina se tak začala potýkat s popem a obracet k publiku čelem, jak je zaznamenáno na nahrávce Aby se nám milovali z roku 1989. Matoušek odešel, přišel nový zpěvák, ale Máma Bubo se po listopadu 1989 rozpadli. Skupina se pak několikrát vrátila a nikdy úplně nepřestala koncertovat.

„Nebyl to jen poloautomatický obtisk západní scény,“ říká nad albem Planeta Haj Jiří Černý. Hlad po informacích, západním zboží i populární kultuře vedl spoustu hudebníků ke kopírování a vytváření si vlastní verze Západu s dostupnými prostředky – jenom chtěli hrát to, co se hraje tam venku, nic svého ale nepřidávali. Máma Bubo vstřebali inspiraci a přetvořili ji na Planetě Haj v něco, co nemohlo vzniknout nikde jinde než v československém kulturním kontextu. Je to nahrávka světová i bytostně originální, dokument doby i univerzální výpověď.

Planeta Haj promlouvá i k dnešním posluchačům a není to jen díky návratu post-punku či všudypřítomným okouzlením analogovým zvukem. Deska reflektuje v novém kontextu neustále přítomný paradox – čím efektivnější technologie máme, tím víc si přestáváme rozumět. „Vnímání, pochopení, vstřícnost – všechny podobné vlastnosti se v člověku neotevírají, naopak spíš uzavírají,“ poodhaluje významy na albu Babuljak. Neustále blikající telefony vedou mnohé k roztěkanosti a jisté formě odcizení. Jako by byla Planeta Haj v době multitaskingu a přehlcení informacemi stále aktuální.

Z přebalu remasterované desky Planeta Haj, kterou vydal label Endless Illusion

Další články autora