Nouzový stav některým lidem na ulici pomohl, situace lidí bez domova a s demencí je však často neřešitelná, říká terénní pracovnice

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Bezdomovec

Během nouzového stavu fungovala řada provizorních ubytovacích kapacit pro lidi bez domova. Tato místa s sebou přinesla šanci mít chvíli nějaké „doma“ a odrazit se ode dna. Situace některých lidí se zlepšila, propad jiných byl až nečekaně hluboký. Samostatnou kapitolou jsou lidé bez domova se stařeckou demencí.

Provizorní stanové městečko na Císařské louce fungovalo během nouzového stavu jako jedna z možností, kde se lidé bez domova mohli ubytovat. Pro některé to byla přijatelná forma bydlení, jednak proto, že měli chvíli nějaké vlastní zázemí, a také proto, že o sobě někdy mají tendenci mluvit spíš jako o trampech a čundrácích než jako o bezdomovcích, a život ve stanu tak byl něco, co je jim vlastně blízké. „Jakmile mají lidé střechu nad hlavou, odpadne jim řada každodenních starostí, které museli do té doby řešit, a mají najednou energii třeba na hledání práce nebo na řešení dluhů,“ říká Michaela Márová, terénní pracovnice neziskové organizace Naděje, která měla kemp na starosti.

Michaela Márová

Některým klientům se skutečně během provozu stanového městečka povedlo najít si práci a někteří si ji udrželi až do současnosti, jiní se ale vrátili zase zpátky na své lavičky. „Někdy je pro mě setkání s bývalými obyvateli kempu jako pecka mezi oči. Zrovna včera jsem potkala jednoho, kterého bych na tom místě opravdu nečekala, a ten propad byl v tu chvíli skutečně velký. Některé lidi jsme zřejmě v kempu zažili v tom lepším životním období,“ říká Márová.

Nejobtížněji se jí na ulici pracuje s lidmi, kteří kromě toho, že se nachází v těžké sociální situaci, trpí třeba stařeckou demencí. „Když takového člověka potkám na ulici, vím, že to bude buď velmi náročná spolupráce, nebo někdy až neřešitelná situace,“ říká terénní pracovnice. Když je zřejmé, že je člověk nebezpečný sobě nebo svému okolí, je namístě jej nechat hospitalizovat, ovšem ani to není trvalé řešení. Umístění takové člověka do nějakého pobytového zařízení je prakticky nemožné.

Během nouzového stavu fungovaly provizorní ubytovací kapacity pro lidi bez domova. Některým pomohly nastartovat život k lepšímu, propad jiných byl až nečekaně hluboký. Je reálné, aby člověk na ulici zvládl léčbu duševní poruchy? A s jakými lidmi se Michaele Márové na ulici nejobtížněji pracuje? Poslechněte si Diagnózu F.

Spustit audio

Odebírat podcast

Související