Obrazy ze země zítřka. Vizuální futurista Syd Mead a jeho návrhy pro Blade Runnera a jiné sci-fi

5. říjen 2017
Jeden z prvních návrhů Syda Meada pro film Blade Runner

Ať už po nocích  počítáte elektrické ovečky v očekávání nového Blade Runnera, nebo máte pocit, že nový příběh Ricka Deckarda vaším osobním Voight-Kampffovým testem nejspíš neprojde, chystaná resuscitace osmdesátkové klasiky Ridleyho Scotta nechává chladným jen málokoho. První Blade Runner stojí na průsečíku mnoha žánrových křižovatek – na jedné straně je to tak trochu tečka za tvorbou autora románové předlohy snímku Philipa K. Dicka, na druhou stranu progresivní filmová vize, na níž později stavělo cyberpunkové hnutí nebo desítky akčních sci-fi anime minimálně po následující dvě dekády.

Blade Runner samozřejmě není jen dílem Ridleyho Scotta. Na jeho statusu filmové legendy má obří podíl také třeba Vangelisův soundrack nebo uhrančivá vizuální stránka filmu. Tu má z velké části na svědomí osobnost, která sama sebe velice případně označuje hrdým titulem „vizuální futurista“. Syd Mead skutečně udělal pro současnou futuristickou vizualitu nemálo. Kromě Blade Runnera se podílel třeba na obří kosmické lodi V'Ger z filmu Star Trek z roku 1979, vzhledu virtuální reality pro slavný Tron nebo designu zmateně dobrého robota Johnnyho pětky z rodinné komedie Číslo 5 žije. V devadesátkách pak pokračoval třeba spoluprací na Zvláštních dnech Kathryn Bigelow, ale i na mnohem vlažněji přijatých sci-fi Johnny Mnemonic a Timecop.

Temné, opršelé neon-noirové velkoměsto, ve kterém se Blade Runner odehrává, bylo podle Meada inspirované reálnými velkoměsty jako New York nebo Chicago. „Říkal jsem si, že teď jsme na 750 metrech, tak co kdybychom to vytáhli na 900 metrů, a pak si řekli, že město je rozdělené na vrchní a spodní část. Úroveň ulice bude něco jako sklep, kam slušní lidé raději nechodí. Představuju si to tak, že všechny mrakodrapy budou mít vchod v nejvyšším patře a nikdo nebude chodit níž než do třicátého patra.“

Syd Mead - USSteel (1961)

Zdaleka ne všechny Meadovy práce vycházejí z takhle ponurých výhledů do budoucna. Designer vyrůstal v padesátých letech, kdy nové technologie, včetně takových vychytávek jako automatická pračka, slibovaly lidstvu světlejší budoucnost. Mead přitom říká, že sci-fi literaturu nikdy moc nečetl. Budoucnost pro něj spíš symbolizoval model auta Studebaker Starlight z konce čtyřicátých let. Auta a další dopravní prostředky ostatně dodnes tvoří velkou část jeho výtvarných návrhů - vozidla budoucnosti ostatně navrhoval i pro Blade Runnera nebo Tron.

Vedle designu reálných technologií pro firmy jako Sony nebo Honda je ale Mead především autorem desítek obrazů. Na jeho malbách sice figurují futuristické stroje nebo stavby, ale Mead se do nich vždycky snaží vložit nějaký náznak příběhu či rozvinutou situaci, což z nich dělá plnohodnotné „scifistické“ pohledy do možných budoucností lidstva. Na osobitosti jim navíc dodává nejen čistá linka, pečlivá práce s perspektivou a nápadité využívání světelnosti, ale i fakt, že Mead používá techniku kvaše, která ho odlišuje od spousty současných digitálně barvených sci-fi artů.

Čtěte také„Původní Blade Runner dohonil naši realitu, podařilo se mu stát prorockým filmem,“ říkají Fila a Tesař

Jednou z posledních Meadových filmových zakázek byla skvělá dobrodružná sci-fi Brada Birda Země zítřka z roku 2015. Titulní Země zítřka, do které se hrdinové ve filmu snaží dostat, by se klidně mohla jmenovat Meadland. Bird se ve filmu totiž snaží v divácích znovu vzbudit fascinaci a údiv nad novými technologiemi a jejich možnostmi. Právě ty také po dlouhé roky živily zájem čtenářů a diváků o vědeckofantastický žánr. Doufejme, že Meadův vizuální futurismus bude v budoucnosti dostupný nejen pro ty, kteří budou bydlet od třicátého patra výš.

Nová rubrika Radia Wave Ektoplasma je pětiminutová seance věnovaná sci-fi, fantasy a hororu, která vás každou středu v 16:20 vezme z vnějšího vesmíru až na Dno pytle a zase zpátky.

Další články autora