Od Korna po Korna. Třicet jedna hitů svobodné české hudby v letech 1989–2019

Od Korna po Korna. Třicet jedna hitů svobodné české hudby v letech 1989–2019
Od Korna po Korna. Třicet jedna hitů svobodné české hudby v letech 1989–2019

Když jsme se rozhodli oslavit sametové výročí tříhodinovým speciálem s třicítkou nejvýraznějších českých porevolučních songů (a jedním letošním), byla nám nejdřív jasná jenom jedna věc: že musí zaznít Země vzdálená od BSP. Co ale dál?

Za tři dekády od roku 1989 se toho ve světě i v české společnosti změnilo hodně. Jedna věc ale překvapivě zůstala na svém místě – Jiří Korn v roli popového vizionáře. Naše opáčko třiceti svobodných let začalo ještě před osudovým listopadem podvratným revolučním hitem Miss Moskva, ve kterém Korn celkem otevřeně šťourá do Sovětského svazu a jeho kultury. Speciál pak končí aktuálním hitem Tygrovanej sprej. V něm dnes už sedmdesátiletý zpěvák hostuje po boku letošního objevu 7krát3, který se narodil jen pár měsíců před revolucí.

Začátek devadesátých let přinesl euforii a s ní i formování nové garnitury domácího popu v čele se skupinou Lucie a zpěvačkou Lucií Bílou, jejíž deska Misariel nabídla ve své době doslova světový zvuk – zpětným uchem se dokonce nebojíme říct, že se Lucie Bílá přiblížila Cocteau Twins, hlavně ve své „hobití“ písni Útěk. Zatímco v Praze už se zuřivě budoval kapitalismus, na Valašsku se depresivní Petr Fiala a jeho Mňága a Žďorp vyznávali ze svých úzkostí, zpívali o tom, že svět je jenom hodinový hotel, a odhalovali odvrácenou tvář transformace.

Jarek Nohavica jako jeden z mála písničkářů přežil zmizení svého úhlavního nepřítele a vypořádával se s tím osobním: nové téma našel ve vlastním existenciálním boji s alkoholem na desce Mikymauzoleum. Došlo samozřejmě i na BSP a jejich zmíněnou píseň Země vzdálená, která by se klidně mohla stát novou státní hymnou, případně zaznít v předvolebním klipu Republikánů Miroslava Sládka.

Jaromír Nohavica. Archivní snímek.

V roce 1998 přišla opoziční smlouva, dvě největší politické strany si rozdělily moc a revoluční iluze se definitivně vypařily. Co se ale stalo s českým rádiovým popem? Ten jako by celospolečenské naladění kopíroval. Zmizela snaha o experimenty, které reprezentovala třeba nepravděpodobná stadionovka Buty, a nastoupila hudba, která jako by ani hudbou nebyla. S příchodem Chinaski zmizela veškerá snaha o originalitu a český éter ovládl ten nejméně vzrušující a podvratný sound, jaký je vůbec možné si představit: unylý kytarový pop rock.

Chinaski

Pustili jsme se tedy radši do trochu jiných oblastí – ve speciálu jsme zkoumali, kde se vzal český rap a jak dnes zní první deska PSH, jak se kapele Tata Bojs povedla úspěšná transformace z nezávislé kytarovky v reprezentanty současného popu poučeného elektronikou, jak do toho všeho promlouval Jan P. Muchow a filmy s jeho hudbou a jaké to bylo, když se (ještě poměrně) mladý Karel Veselý objevil na předávání cen Anděl.

V nulté dekádě se česká hudba rozdělila na několik proudů. Zatímco ponor do rádiového popu od lidí jako Xavier Baumaxa nebo Xindl X jsme si s radostí odpustili, v české alternativě se toho dělo hodně. Kapely jako Lvmen nebo Dva slavily dílčí úspěchy v zahraničí a ani se přitom nemusely přizpůsobovat trendům. Čím dál větší prostor dostávaly i skupiny z menších měst: táborští Kalle nebo Planety z Orlové spolehlivě narušili nadvládu kapel z Prahy. A nakonec to samozřejmě všechno znovu ovládl Jiří Korn.

Jaké to bylo, když jsme si cédéčka kupovali podle recenzí v časopisech a toužili se dostat do porot hudebních cen? Které kapely z devadesátek nám nejvíc chybí a u kterých jsme rádi, že už o nich nikdy neuslyšíme? Pusťte si celou listopadovou tříhodinovku s Jiřím a Karlem.