Oliver Sim: Je pro mě jednodušší být upřímný v písních než v rozhovorech

Texty alba jsou velmi upřímné  ̶  mluvíš o svých slabostech, obavách a tom, co na sobě nemáš rád. Kde jsi přišel na nápad a odvahu vytvořit toto album?

No… v mém životě mi moc lidí neřeklo, že bych byl upřímný. Aspoň ne během konverzace. Je pro mne jednodušší být upřímný v písních než v rozhovorech. Psaní totiž není klasická konverzace, je to jednostranné vyprávění. Můžu něco vložit do písně a potom vše hodit za hlavu. A když ji potom vypustím do světa, nemusím být v místnosti s každým člověkem, kdo ji bude poslouchat. Ona bude mluvit sama za sebe.

Poté, co jsem napsal pár prvních písniček, uvědomil jsem si, že píšu hodně o studu a strachu. Uvědomil jsem si, jak jsem přistupoval ke svému životu, jak jsem se vypořádával se strachem a studem tím, že jsem je skrýval. Snažil jsem se je kontrolovat, jak jsem jen dokázal, jenže to prostě nemohlo v dlouhodobém horizontu fungovat. Nejlepším „protijedem“ proti studu pro mě bylo mluvit o něm, dostat ho ze sebe. Nenahrál jsem nahrávku o hanbě a studu proto, abych se cítil ještě hůř, právě naopak. Stud a strach jsou plné tajnůstkářství a schovávání se. Tahle nahrávka ale rozhodně není tajnůstkářská, ani se v ní nesnažím schovat své pravé já. Je o tom, vypustit to všechno mezi lidi s nadějí, že se budu cítit lépe.

Nebylo to pro tebe těžké, myslím se vším tím studem uvnitř, se takhle přede všemi odhalit?

Nejtěžší věc byla stejná, jako když jsem psal písničku Hideous. Psal jsem ji a říkal si: „Vrhnu to do světa a budu s tím hotovej.“ Přemýšlel jsem způsobem: „Tahle informace už je ve světě! Už se o to nemusím starat.“ Takhle jsem to sdělil svojí mamince, a ta mi na to řekla: „Počkej, počkej, tys to vzal nějak hopem!“ Ona mě dobře zná a ví, že diplomacie není mojí silnou stránkou. Navrhla mi: „Proč o těch věcech nejdřív nepromluvíš se svými nebližšími přáteli?“ Většina kamarádů věděla o mé situaci s nemocí HIV, ale potom tu byli tací, kteří o mém onemocnění nevěděli, nebo kterým jsem to možná řekl pouze letmo, jednou. Byl jsem ve fázi, kdy jsem už o tom nechtěl mluvit. Na to mi maminka navrhla, abych postupoval po drobných krůčcích. To byla ta nejtěžší věc, prvních pár rozhovorů  ̶  s každým dalším povídáním se to ale zlepšovalo a méně se to jevilo jako moje veliké tajemství.

S mým odhodláním o věci promluvit byla spojena řada dalších věcí. Například kdybych měl před dvěma a půl lety, když jsem skladbu Hideous napsal, o jejím obsahu mluvit s novináři, nedokázal bych to. Opravdu by to pro mě nebylo možné! To všechno se změnilo díky mojí skvělé mámě. To ona mi dala tak dobrou radu, jak se s celým problémem vypořádat. Já si jí vzal k srdci a ukázalo se, že měla pravdu! Víte co? Naše maminky mají pravdu! Občas opravdu mají pravdu!

Pro mě byla ta upřímnost osvěžující. Konečně slyšet umělce, který nepíše záhadné texty a není uražený, když se ho na ně někdo ptá...

Způsob, jakým jsem v minulosti pracoval jako skladatel, byl takový, že jsem se snažil vytvářet co nejobecnější obsah. Snažil jsem se nespecifikovat čas, prostředí nebo pohlaví, ať si v textu lidé najdou, co chtějí. Už si za tím ale nestojím. Myslím si totiž, že posluchač může mít dost představivosti na to, aby dokázal zapojit sám sebe do děje písničky. Přemýšlel jsem nad nějakým poetickým způsobem, jak nazvat HIV. Jak nejjemněji celou záležitost okolo nemoci pojmenovat. Jenže pak mi došlo, že tohle není cesta, kterou se chci vydat. Vždyť jsem se snažil znovu skrývat! Celý proces zapadal do mé zkušenosti se studem.

Abyste mohli poslouchat tuhle písničku, nemusíte žít s HIV. Nemyslím si, že musíte být queer, abyste se mohli ztotožnit s pocitem studu. Je to jako když přemýšlíte nad Jimmym Somervillem, který před lety natočil s Bronsky Beat hit Small Town Boy. Nemyslím si, že musíte být gay, abyste se ztotožnili s pocitem outsidera. Vždyť je to pouze popová písnička, na kterou si lidé mohou zatančit. Track, který vám při domácím poslechu může přinést silný zážitek.

Jaké to bylo pracovat s Jimmym Somervillem?

Ó můj bože, já ho zbožňuju! On je hustej týpek! A taky hodně svůj! Normálně bych mu vystavěl pomník. Kolik on toho udělal pro queer lidi s HIV nebo AIDS. Já měl za to, že tenhle chlápek má pro strach uděláno, ale když jsem ho poznal blíž, došlo mi, že tomu tak není. S ním lomcují pocity strachu! O to víc stoupnul v mých očích, když se i přes silné pochybnosti dokázal za svou věc tak neohroženě bít. Má taky pěkně střelený smysl pro humor! Nebere sám sebe moc vážně, což si myslím, že je jedním z klíčů k životu. Část singlu Hideous jsem napsal pro něj, jako pro anděla strážného  ̶  vždyť on zní opravdu andělsky, má hrozně silný a čistý vokál. Když jsme se potkali, vybafl na mne: „Je mi šedesát, nečekej ode mě žádný vejšky, jaký jsem dával před třemi dekádami.“ Jenže pak přišel do studia a v ten moment co otevřel pusu, já začal křičet, protože zněl snad ještě lépe než dřív! Považuji ho za opravdu dobrého přítele, hodně mě podpořil. Je to tak, miluju ho!

Je osmdesátkový feeling na debutové desce záměrem, který jsi měl od začátku nebo vyplynul až během natáčení?

Téměř vše, co jsem kdy udělal, byla chyba. Svým způsobem šťastná chyba! Řada skladeb na desce se skutečně obrací do mého dětství. Na albu taky najdete hodně referencí, které odkazují na oblíbenou hudbu mých rodičů, jež byla soundtrackem mého dospívání.  Debut je v mé hlavě něco jako film: částečně autobiografický, ke kterému automaticky patří další filmy, na kterých jsem vyrůstal a které miluji.

Kde se vzal nápad na malý filmový horor, který byl k desce natočen?

Uvažoval jsem asi takto: nahrál jsem desku, která je osobní a upřímná, ale nemám potřebu, aby tato zpráva na lidi křičela jako reklamní poutač. Když jakýkoli druh umění, ať už jde o film, hudbu nebo cokoli jiného, ​na mě křičí: „Tohle je upřímné! Toto je skutečné a syrové!“, připadá mi vyznění příliš ploché, jednorozměrné a nudné. Moje první reakce je často opačná. Podezírám autory z kalkulace, manipulace s divákem, čtenářem nebo posluchačem. A tak jsem přijal tuhle výzvu.

Mé motto bylo: „Zapni svou představivost, dej mi trochu fantazie, ukaž mi dobrodružství a opravdovou zábavu!“. Protože když už jsem nějaké poselství přijal, vždy bylo potaženo povlakem fantazie a dobrodružství. To byl důvod, proč jsem začal uvažovat o natočení hororu, který dává albu další rozměr. Znovu se dostáváme k tématu strachu. A horor může být temný, může být děsivý a šokující. Vedle toho ale může být i zábavný, barevný a smysluplný.

Je nějaká šance tě zastihnout v koncertní podobě?

Ano, určitě, akorát naše letní plány (s výjimkou dvou festivalových termínů) rozcupoval Covid, který řádil v mé kapele. Kvůli tomu jsme museli nasmlouvané termíny zrušit. Doufám, že tyto resty doženu v druhé polovině roku. I ty dva koncerty mi ukázaly, že nejvíc se budu asi prát s promluvami mezi písničkami. Znovu narážím na svoje limity v konverzaci. S tím budu muset ještě nějakou dobu bojovat. Je to má největší výzva!

Jak došlo ke spolupráci s Jimmy Somervillem? Proč má album osmdesátkový feeling? A kde se vzal nápad na malý filmový horor, který byl k desce natočen? Poslechněte si celý rozhovor s Oliverem Simem.