Ondřej Holý aka dné čekal na vydání alba rok a půl a teď už chce jenom hrát GTA V 

23. listopad 2016

Jméno dné rezonuje nejenom po pražských klubech už několik let. Až teď ale Ondřej Holý vydal očekávaný debut, jehož velikost a ambice mohou být na české poměry bezprecedentní. Ondřeje čekají na začátku příštího roku shows v Berlíně nebo Londýně a hranice toho, kam až může směřovat, se zdají být bez limitů. Právě o limitech, Louisi C. K., ale také o dělání hudby k vizuálům je následující rozhovor.

Procházím areálem ČVUT kolem Národní technické knihovny, i když je brzké odpoledne, je všude kolem dost hustá mlha. Směřuji za člověkem, jehož hudba vychází a vždy vycházela z prostředí mezilidských vztahů, interakcí a rozhovorů, které vždy dokázal přenášet do složitých, až orchestrálních uskupení. Dné byl vždy unikátní právě tím, že tvořil velmi klubový a taneční zvuk, v němž většinou bez použití vlastního hlasu dokázal evokovat velmi konkrétní představy a pocity.

Na jeho debutovém albu These Semi Feelings, They Are Everywhere se to ale povedlo v míře, která až překvapuje. Jak Ondřej k samotnému názvu albu poznamenal: „Všichni žijeme dlouhou sérii těchhle „semi feelings, které jsou na chvíli OK, ale v dlouhodobém měřítku v tobě nic podstatného nezanechají. Při rozhovoru s Ondřejem je ale vidět, že pro něj samotného deska, na jejíž zhotovení čekal pět let, znamená mnoho a že se mu na ní povedlo zachytit přesně to, co si určil. Vymanil se tak ze zajetí limitů, které si dřív při tvorbě hudby nikdy nechtěl určovat, právě tím, že je přijal a začal s nimi pracovat.

Ty jsi před pár dny právě u labelu Majestic Casual, sídlicího v německém Stuttgartu, vydal svojí debutovou desku These Semi Feelings, They Are Everywhere. Jak se zrodila spolupráce s tímhle labelem?
Já jsem to album dodělal už na jaře 2015, ale neměl jsem s ním žádný konkrétní plán. Potom ke mně jednou přišel na návštěvu Igor Bruso z kapely Deaths a říkal, že bychom to měli poslat nějakým kámošům. To znamenalo, že jsme si tady jedno odpoledne sedli na gauč a on to posílal kámošům do labelů, od nichž jsme instantně dostávali reakce. Jeden z těch lidí byl můj současný manažer Josh Christopher, člověk pohybující se ve světovém, relevantním hudebním byznysu. A jemu se to hodně líbilo, tak to poslal lidem do Majestic, kterým se to taky líbilo. Trik byl ale v tom, že v té době ještě Majestic vydavatelství neexistovalo. Musel jsem čekat rok a půl, než se vyřídila všechna byrokracie s podpisem smlouvy, protože jsem byl první, koho na tom labelu podepsali.

Čekat na vydání desky, kterou máš hotovou, rok a půl musí být strašné, ne?
Bylo to dlouhé, ale když si přitom trochu popostoupíš a koukneš se na celý obraz, tak to tak náročné není.


Ty jsi předtím na nějakou dobu přestal úplně dělat hudbu, je to tak?
Spíš jsem se neustále o něco pokoušel a neustále jsem narážel do zdi, až jsem došel do momentu, kdy jsem si říkal, jestli to mám vůbec zapotřebí.

V rozhovoru pro Full Moon jsi tehdy uvedl, cituji: „Měl jsem euforické noci, kdy jsem to považoval za hotové, následované tragickým probuzením, které mě vyvedly z omylu. Úplně jsem viděl směr, jímž se museli vydat lidi, kteří se ze svého umění nakonec pomátli.“ Co se tedy nakonec změnilo, že jsi dokázal to album vůbec dát dohromady?
Já ti řeknu, co se změnilo. Dal jsem si limity. Přestal jsem se pokoušet o milion věcí. Zjednodušil jsem si to, dal jsem si koncept a ta laťka, kterou jsem musel přelézt, nebyla tak vysoká. Pak je i snazší si tu laťku přirozeně zvyšovat sám.

Co teda nakonec byl ten rámec, který sis určil?
Dvě věci. Zaprvé nebudu hledat zvuk, o kterém nevím, jestli existuje. To jsem dělal tři roky bez výsledku. Vezmu zvuk, který zní dobře v základu – piano. A zadruhé, nebudu projíždět nekonečný drum banks, beaty postavím na jediném zvuku - tlesknutí.

Ondřeji, pod youtubovým videem kanálu Majestic, na kterém hraješ naživo track Asos Model Crush a které má k dnešku více než 200 tisíc zhlédnutí, jeden populární komentář říká, že vypadáš jako Drake…
To bylo poprvé v životě, co mi tohle někdo řekl, ale ten komentář dostal deset likes, takže na tom asi něco bude. Deset likes je podle mě na YouTube definice pravdy.

Budu tě citovat ještě jednou ze stejného rozhovoru z roku 2013, kdy jsi odpovídal na to, jaký bude mít album zvuk: „Melodicky to nebude tzv. classical ani adult contemporary. Bude to scéna, při které Witherspoon běží letištní halou, aby řekla Ruffalovi, že ho doopravdy miluje.“ Tohle mi přijde, že se dost povedlo. To album je fakt filmové, napadlo tě dělat hudbu do filmů?
Taky mi to přijde jako filmová hudba a přijde mi teď taky snazší dělat hudbu pro něco vizuálního. Před měsícem jsem dostal práci pro W Magazine, poslali mi dvacet desetisekundových videí pro Snapchat a to mi přišlo zábavné. Vidět na začátku něco jiného než prázdný desktop.

03748279.jpeg

Co třeba hudba do tvých oblíbených sitcomů?
Kdyby mi napsal Louis C. K., že chce udělat song k seriálu, tak mu napíšu, že není problém.

Jaké zatím dostáváš na album reakce?
Všichni to zatím milujou, což je super. Já musím říct, že když jsem to album udělal, tak jsem věděl, že je dobré, ale ne že je až takhle dobré. (smích)

Kam až sahají tvoje ambice a teď myslím nejenom s tou deskou?
Já myslím, že v základu dobrá ambice je být relevantní muzikant, jehož hudba nezajímá jenom kámoše. Je pěkné přijet do nějakého většího světového města a vědět, že tam tvoje hudba zajímá aspoň dvě stě lidí, kteří přijdou na koncert. Jinak je ale mojí hlavní ambicí zarobit keš, dělat hudbu do reklam a koupit si herní PC a GTA V a zavřít se doma. Chápeš, projít si hory, nechat se překvapit srnkou, nestřílet, stavět na červenou.

Ještě zpátky k Louisi C. K. O tobě je známé, že jsi popkulturní guru. Co Horace a Pete?
Hele, já vím, že bych na to měl koukat a měl bych to milovat, ale já jsem si stáhnul první díl, když poslal ten e-mail, a byl jsem nadšený jako všichni. Pak jsem na to ale začal koukat, koukal jsem na to dvacet minut a bylo mi z toho tak špatně, že jsem to musel vypnout. Já nehodlám koukat na nerudnýho dědka Alana Aldu, jak tam reje do lidí, nehodlám koukat na Steva Buscemi, který má problém. Všechny ty ksichty jsou v depce a já na to neměl, tak jsem to vypnul. Sorry, Louisi.

autor: Dominik Čech
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.