„Oops!... Co když tohle nechci?“ Tváří globálního popu nultých let byla Britney Spears

11. říjen 2017
Britney Spears ve videoklipu k písni ...Baby One More Time

Osmdesátá léta, to byla Madonna. V devadesátých letech zas Whitney Houston, ale která popová královna zářila v první dekádě nového tisíciletí, až z nekonečně protáčených videoklipů v televizi pálily oči? Odpověď nabízí statistiky MTV i prodejních žebříčků, nultou dekádu se na špici držela Britney Spears – snaživá slušňačka ze střední, kterou hudební průmysl zkazil a na výrobním pásu ji označkoval nálepkou „sex prodává“. Její videoklipy se pohybovaly na hranici mezi přihlouplou romantickou komedií a soft pornem. V dnešní emancipované populární kultuře symbolizuje Britney Spears především staré pořádky, kdy popové hvězdy byly loutkami v rukou stínových expertů.

Dnes pětatřicetiletá matka dvou dětí Britney Spears a osmá nejlépe placená popová zpěvačka podle loňského žebříčku časopisu Forbes vždycky chtěla být hvězda, dávat autogramy a pózovat před kamerami. Za svým snem si šla už od mala. Narodila se v roce 1981 a vyrůstala ve městě Kentwood ve státě Louisiana, které dodnes slaví Den Britney Spears. Sebevědomí jí dodávala vítězství v místních talentových soutěžích. V deseti se přestěhovala do New Yorku, kde se zapsala na Profesionální akademii múzických umění. Tvrdě na sobě pracovala, proto když ve finále celostátní talentové soutěže Star Search roku 1992 skončila druhá, nesla to těžce. Pravidlům showbyznysu se učila od specialistů ze společnosti Disney, blýskla se v několika muzikálech a nakonec dostala roli v populárním pořadu The Mickey Mouse Club, který platil za spolehlivý zdroj nových talentů. Spears tu ještě před patnáctými narozeninami zpívala a tančila po boku Christiny Aguilery nebo Justina Timberlakea, dalších popových hvězd nultých let.

Tehdy už byla jenom pár kroků od svého nejslavnějšího hitu …Baby One More Time a své debutové desky, která zbourala hitparády a letos poprvé vyšla na růžovém vinylu jako sběratelský kousek. Nahrávka jí nastartovala kariéru a roztočila spirálu jednoho z největších a také nejděsivějších popových příběhů, kdy milionové prodeje a velkolepá vystoupení střídala všudypřítomné pronásledování bulvárem a absolutní psychický kolaps vedoucí k praktickému znesvéprávnění. Na nultá léta nevzpomíná Spears ráda, v nedávném rozhovoru pro izraelský deník Yediot Ahronot řekla: „Chtěla jsem všechny uspokojit, taková jsem byla hluboko uvnitř. Když se koukám zpátky, co jsem si to ksakru myslela?“

Dej mi baby ještě jednou

Symbolem mainstreamové hudby v polovině devadesátých let byla britská holčičí skupina Spice Girls, kterou sestavil hudební podnikatel Simon Fuller. Když americký byznysman Lou Pearlman vytvářel v roce 1997 její americkou obdobu nazvanou Innosense, Britney na konkurzu všechny ostatní zájemkyně převálcovala a s nově nabytým sebevědomím se jí zachtělo sólové kariéry. Jako šestnáctiletá školačka podepsala smlouvu u Jive Records a začala pracovat na své debutové desce …Baby One More Time. A ani si nemusela odhazovat školní uniformu. Při propagaci nahrávky vydané v roce 1999 v ní byla vyfocená i na obálce časopisu Rolling Stone. Zosobňovala dívčí nevinnost, která ale zároveň provokovala nevyřčenou sexualitou. „Měla jsem tenhle nápad, jsme na střední a k smrti znudění a máme na sobě tyhle uniformy z katolické školy,“ komentovala Spears svoji tehdejší image.

Britney Spears si nikdy nepsala hudbu sama a ani o to neusilovala, nevadilo jí být avatarem stínových producentů – na setkání se švédským producentským esem, zarostlým podivínem Maxem Martinem však nevzpomíná nejlépe: „Bála jsem se ho. Myslela jsem si, že je snad z té metalové kapely Mötley Crüe nebo tak.“ Jako většina seveřanů si skutečně prošel metalovou kapelou, Martin měl ale víc v krvi švédský pop, jak jeho kariéru popisuje americký novinář John Seabrook v brilantní knize Stroj na hity, kde bere čtenáře na exkurzi do hitových továren a zákulisí hudebních blockbusterů. Martin byl jedním ze stínových postav mainstreamového popu, mluvilo se o něm jako o šestém členovi Backstreet Boys a je podepsaný pod hity od Bona Joviho přes Adele po The Weeknda.

Skladbu Hit Me Baby One More Time složil Max Martin s dalším kolegou z proslulého studia Cheiron původně pro skupinu TLC. Byla ovlivněná černošským r’n’b s latinskoamerickou příchutí, ale pořád byla moc evropská. Když ji TLC odmítly, udal ji Martin někde jinde. Musel se ale změnit název, domnělý slangový výraz pro odeslání textové zprávy byl v Americe braný jako nevhodný příspěvek k diskuzi o domácím násilí. … Baby One More Time v den vydání v roce 1998 obsadila první místa hitparád a stala se nejžádanější skladbou v historii pořadu MTV Total Request Live, kde si posluchači volali o písničky na přání. A také jedním z videoklipů, který neustále protáčel český hudební pořad Eso.

Ona pláče

Sedm a půl milionu dolarů za sex, tak zněla nabídka záhadného byznysmana pro Britney Spears na sklonku tisíciletí. Zpěvačka ho odmítla se vzkazem, ať si dá studenou sprchu. Její poradní tým ale zároveň ve stejný moment rozhodl, že by měla odhodit slušňáckou tvář a jít takzvaně s kůží na trh. Druhé album Oops!... I Did It Again z roku 2000 už prezentovalo Spears jako sex bombu a propagátorku standardizovaného ideálu krásy dokonalé štíhlé blondýnky. „Nejsem tak nevinná,“ vzkazovala v titulní písni desky. Následující dekádu její kariéry ale mnohem více vystihla balada o pomíjivosti slávy Lucky: „Je tak šťastná, je z ní hvězda, ale ona pláče, pláče, pláče s opuštěným srdcem. Přemýšlí, jestli jí v životě něco neschází.“

Hudební kariéra s excentrickými vystoupeními a alby nasáklými žvýkačkovým popem s podivnými žánrovými přísadami jako Britney a In The Zone (kde najdeme slavný hit Toxic) fungovala skvěle, značka se prodávala. Jenom v osobním životě to skřípalo od bulvarizovaných rozchodů až po několik nepovedených manželství uzavřených zjevně v opilosti. Když v roce 2007 vystoupila na předávání cen MTV s novým singlem Gimme More, připomínala na pódiu mátožnou zombie nebo snad možná loutku. Není to vůbec špatná metafora, její album Blackout ze stejného roku sice pomohlo usadit elektronickou taneční hudbu v amerických žebříčcích – ona sama na tom ale měla minimální podíl a média dokonce spekulovala, že na albu snad ani nezpívá.

Pak přišel velký osobností propad. Titulky bulváru plnily její fotografie s oholenou hlavou a zprávy o celkovém zhroucení. Rok na to byla svěřena do opatrovnictví, které uděluje americká legislativa jenom ve výjimečných případech – většinou pro lidi těžce nemocné nebo se stařeckou demencí. Opatrovníky jsou od této doby její otec a právník, starají se o veškeré finance a manažerské záležitosti. Opatrovnictví nicméně zpochybnila fanouškovská kampaň Free Britney a minulý rok věnoval kontroverzní záležitosti rozsáhlý článek i deník New York Times. Loni Spears poprvé od incidentu jednala sama za sebe a svědčila proti svému bývalému manažerovi. Kola popového průmyslu se musí točit dál, proto nepřestávala vydávat novou hudbu ani Britney Spears. Po podivných experimentech s EDM se pustila na albu Glory do koketování s urban music, ovšem obsah zůstal stejný. Chtěla držet krok, ale docházel jí dech, protože svět se změnil.

Sex jako transakce

V druhé polovině prvního desetiletí postihla Ameriku ekonomická krize, jakou nezažila od dob velké hospodářské krize ze třicátých let minulého století. Popová hudba předstírala, že se nic neděje a atmosféra nejistoty v ní nebyla ani trochu slyšet – večírek neznal konce a drahé pití teklo proudem. Taková doba je už dnes pryč a v nejvyšších patrech popového provozu se živě probírá politika – za všechny jmenujme poslední album zpěvačky Beyoncé, kde po vzoru radikálního hnutí Černých panterů pozvedá výhružně pěst a zachycuje tu náladu Afroameričanů vyděšených z rasistického chování policistů.

„Chceš Lamborghini? A popíjet Martini? Chceš vypadat hot v bikinách? Tak začni makat, mrcho,“ zpívá Britney Spears ve skladbě Work B**ch z roku 2013. Ozývá se tu neoliberální pracovní morálka, která dostala zpěvačku na vrchol, ale zároveň také stereotypní zobrazení žen – takové, jaké se už dnes nenosí. „Většina z nejúspěšnějších písní od Spears jsou o sexu, aktu, který vnímá čistě jako transakci. Postarám se o tvé potřeby a ty uspokojíš mé, a proč to takhle nedělat donekonečna,“ všímá si hudební publicistka Amanda Petrusich v americkém časopisu The New Yorker a něco podobného se v různých obměnách objevilo i na loňské desce Glory. Dnes by takové chování mohlo imponovat americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi, který je ostatně velkým fanouškem Britney Spears už od devadesátých let, jak se přiznal bulváru.

Popové zpěvačky jako Lorde si dnes hudbu píší a produkují samy a nepotřebují armádu mužských expertů. Takovým emancipačním projevům se Britney Spears vyhýbá obloukem, v její současné tvorbě nenajdeme ani náznak něčeho politického, něčeho oslavujícího rozmanitost nebo tematizujícího nejhlubší emoce (a to jí životní zkušenosti rozhodně nechybí) – na posledním albu a v doprovodných videoklipech se snaží vyvolat starý erotický šmrnc a divák si připadá, jakoby znovu sledoval hitparádu v Esu. Kariéra Britney Spears zůstala reliktem jednodušší, bezstarostnější dekády. Na kolik je to její vlastní rozhodnutí a ne těch, kdo tahají za nitky, zůstává ovšem otázkou.  

Další články autora