Opravdové slzy, masivní zvuk a No New York. V Komplexu jsme vzpomínali na Glenna Branca a nultá léta

„Snaha vytvořit scénu a nové idoly byla v hudebním průmyslu vždycky, v nultých letech se s vlnou newyorského garážového rocku opravdu snažil a mohlo to někoho odradit. Byla by to ale škoda,“ říká Tomáš a dál líčí, kdo všechno stál v roce 2000 na stejné startovací linii – The Strokes i Interpol vydali nejsilnější desky a nikdy je už nepřekonali. Ducha doby zachytila skvěle americká novinářka Lizze Goodman v knize Meet Me in the Bathroom, pro kterou vyzpovídala na 160 lidí, od kapel přes majitele klubů po samotné fanoušky a pamětníky. Do stejné newyorské scény, která ale nebyla kalkulem hudebního průmyslu a vznikala poměrně organicky, se počítají i Yeah Yeah Yeahs s deskou Fever to Tell z roku 2003 – letos slaví osmnáctileté výročí a k této příležitosti vyšla i důstojná reedice.

„Debut Yeah Yeah Yeahs zní fakt současně. Je to živelná a upřímná hudba.“ Tomáš sype z rukávu taky několik zajímavostí. Kromě toho, že je song Date With the Night o masturbaci, což bylo tehdy od zpěvačky Karen O pořád ještě provokativní, možná nejznámější hitovka Maps vypráví i zajímavý příběh. Název skladby je zkratkou pro „Můj Angusi, prosím zůstaň“. Jde o vzkaz zpěvákovi Angusi Andrewovi, se kterým Karen O chodila, a slzy ve videoklipu jsou opravdové. Andrew se měl dostavit na natáčení, ale nestihl to, protože odjížděl na turné.

„Je pořád neuvěřitelné, jak kytarista Nick Zinner a bubeník Brian Chase dokázali ze dvou nástrojů vybudit takový zvuk – inspirace Glennem Brancou je naprosto evidentní.“ Zmínka a vzpomínka to není náhodná, americký skladatel a v srdci pankáč Glenn Branca totiž 14. května zemřel na rakovinu. Byla to významná postava newyorské scény 70. a 80. let, na kterou také Yeah Yeah Yeahs navazovali a jako velký vzor ho citoval i takový David Bowie. Branca se dá označit za duchovního otce celé no wave scény v čele se Swans nebo Sonic Youth – Thurston Moore a Lee Ranaldo s Brancou dokonce hrávali. Jejich vírou byl především hluk a není to klišé. „Není to nějaký avantgardní no name pro popaře, do posledních dnů svého života utvářel opravdu masivní zvuk a v nultých letech sestavil ansámbl o sto elektrických kytarách naladěných na jeden tón. Rozhodně to neznělo nesmyslně,“ rozpovídá se Tomáš. „Dohledejte si Glenna Brancu, určitě to stojí za to ho vzpomenout.“