Otevřená věznice není protimluv. Může architektura humanizovat vězeňství?
Kriminologii si s architekturou spojuje málokdo. Architektka, kriminoložka a penoložka Andrea Seelich ale vystudovala oboje a vězeňské architektuře se věnuje už 20 let. Navrhla také první otevřenou věznici v Česku. Co to je otevřená věznice a co všechno řeší architekt při navrhování vězení, si poslechněte v dalším díle magazínu Spot.
„Když jsem studovala v devadesátkách, v tom dravém kapitalismu a kleptokracii, architekturu, tak moji spolužáci dělali vily pro boháče a drahé galerie, a já jsem si říkala, že architektura znamená také zodpovědnost,“ vzpomíná Andrea Seelich, jak se k projektování věznic dostala. „Tím, jak navrhnu prostor, můžu definovat pohyb lidí, jejich vnímání okolí i jejich vzájemné vztahy.“ Největší zodpovědnost pak přichází právě ve chvíli, kdy se navrhuje prostor, který člověk nemůže opustit.
České věznice na tom nejsou podle Seelich zrovna nejlépe, hlavně kvůli jejich přeplněnosti a také kvůli stavebnímu dluhu, kdy se do věznic dlouhodobě neinvestuje. A pokud ano, tak se řeší většinou jen dílčí problémy. Řada současných věznic také sídlí v objektech určených původně k jiným účelům. „Když jsou vězení umístěna v bývalých školách v přírodě, na hradě nebo v ubytovacích zařízeních panelákového typu, tak možnost adaptace na moderní vězení je minimální,“ vysvětluje architektka.
Dobrým příkladem, jak navrhovat věznici, jsou plzeňské Bory. „Odborníci tehdy navštívili jiná zařízení a seznamovali se s tím, jak fungují, byl vymyšlen provozní koncept, existovalo odpovídající zákonodárství, byl vybrán zodpovědný management a na tomto základě byl vytvořen vhodný architektonický návrh,“ vysvětluje Seelich, v čem můžou být Bory dodnes vzorem, ačkoli vizuálně už zastaraly. Jedna z nejlépe naplánovaných věznic v Česku byla totiž vystavěna před víc než 150 lety, v letech 1873–1878.
Andrea Seelich se mimo jiné věnuje navrhování otevřených věznic. Vězení tohoto typu nejsou samostatná zařízení, ale jsou vždy součástí klasické uzavřené věznice, zjednodušeně řečeno jde o jejich pobočky s volnějším režimem. Měly by fungovat jako trenažer na běžný život na svobodě. V ideálním případě fungují otevřené věznice v návaznosti na město. „Vězni si totiž už během trestu najdou venku práci, bydlení a na ‚svobodě‘ můžou trávit i volný čas,“ říká Seelich. V Německu, Švýcarsku nebo ve Skandinávii, kde otevřené věznice fungují už dlouho, se vězni zapojují třeba i do různých komunitních nebo dobrovolnických aktivit. Cílem je snížit recidivu vězňů, což se u lidí, kteří otevřenými věznicemi prošli, daří. Pilotní projekt existuje od roku 2017 už i v Česku, v Jiřicích na Nymbursku.
Proč je jiřická otevřená věznice zatím jen kompromisem a dočkáme se v Česku dalších podobných projektů? Co má společného Pensylvánie a Plzeň? A jak správně navrhovat vězení? Poslechněte si magazín Spot o vězeňské architektuře.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
