Pamatuj na den odpočinku: nepředřít se je tradiční hodnota

Když člověk otevřeně mluví o tom, že by třeba radši nepracoval nebo že mu v životě dělají největší radost právě ty chvíle, kdy pracovat nemusí, jako by se už přiznával k nějakému nemravnému tajemství. Důsledky? Workoholismus jako jedna z vážných nemocí naší doby. Hluboké pocity viny a nedostatečnosti u lidí, kteří z nějakého důvodu pracovat nemohou nebo jim okolí úspěšně vnutí představu, že nepracují dost.

Proti této logice obvykle stojí právo na volný čas, který by měl být s časem stráveným prací jakž takž v rovnováze. Osmihodinovou pracovní dobu prosazovalo v Evropě a ve světě odborářské hnutí už od 19. století, prosadit tuto myšlenku se postupně podařilo na začátku století dvacátého. Čerstvě se ovšem i do České republiky dostala idea dalšího zkrácení pracovní doby. Odbory navrhují pracovní týden omezit ze čtyřiceti hodin na třicet sedm a půl při zachování stejné výše příjmu. Jako argument pro podporu tohoto trendu se zmiňuje především vyšší produktivita odpočatých pracovníků a pracovnic.

„Přepracovanost je cool. Mileniálové si tak zdobí ego,“ říká psycholog Pavel Špatenka

• Upravit
• Smazat

Generace mileniálů je často označovaná za sobeckou, narcistickou a povrchní. „Sedí to. Podívejte se kolem sebe, doba je hodně narcistní,“ říká psychoterapeut Pavel Špatenka. Dnešní dvacátníci až třicátníci se podle něj neumí zařadit do života. Co stojí za nelichotivými přívlastky? A s jakými psychickými problémy mladá generace bojuje?

Má ale smysl si připomenout, že dokonce ani v oblasti tradiční morálky nejsou pracovitost a produktivita jediné hodnoty, které jsou ve hře. Všechna tři velká abrahámská náboženství (judaismus, křesťanství i islám) kladou důraz na den odpočinku. V křesťanské tradici se z jednoho dne dokonce staly dva: k původnímu šabatu se přidala neděle, den, kdy si připomínáme, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Příběh o stvoření světa nám navíc připomíná, že svůj volný čas – den odpočinku – potřeboval po stvořitelské práci i Bůh. Možná i proto jej zahrnul přímo do Desatera přikázání, na krásné čtvrté místo.

Náboženská představa, že člověk má mít jasně daný a nenarušitelný čas, kdy nepracuje, nezvedá telefony, ale modlí se, rozjímá, raduje se z Boží přítomnost, ale také z blízkosti druhých lidí, je něčím, co přes svou tradičnost a vnitřní mírnost narušuje představu o světě a společnosti, kterou prosazuje kapitalistický řád. „Když nemůžeš, tak přidej,“ není jen heslo z posilovny. Je to mantra, se kterou by se jistě ztotožnila řada manažerů a dalších velevýkonných lidí naší doby, kteří tento princip neuplatňují jen na sebe, ale také na ostatní. Desatero přikázání, které šabat ustanovuje, začíná slovy: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví.“

Otroctví a práce bez konce je minulost, od které nás Bůh osvobozuje. Abychom byli lidmi, kteří žijí důstojně a jsou sami sebou, potřebujeme svůj čas a prostor osvobozený od práce. Vedle lidí, kteří mají jasně ohraničenou pracovní dobu – byť úvahy o jejím zkrácení jsou důležité –, je dnes toto téma zásadní především pro lidi, kteří pevně danou pracovní dobu nemají. Prekarizovaná práce totiž často vede k tomu, že pracujeme prakticky nonstop: doma u jídla vyřizujeme pracovní telefonáty, doděláváme důležité projekty o víkendech a státních svátcích, na dovolené se otráveně přihlašujeme do pracovního e-mailu.

Náboženské tradice dobře vědí, že čas, který netrávíme dřinou, není čas ztracený nebo promrhaný – může být nakonec strávený třeba právě modlitbou –, ale ani pro člověka, kterému náboženství nic neříká, by to neměla být nová informace. Nebojme se bojovat o volný čas, učme se aktivně si o něj říct, jasně si nastavit hranice, nezvedat telefon. V čase, který ušetříme, pak můžeme rozvíjet vlastní lidství, ať už modlitbou, procházkou v přírodě, nebo třeba v objetí s druhým člověkem.