Petra a Alena mají za sebou hraniční poruchu osobnosti. Nevzdaly se, dnes pomáhají ostatním

Chceme-li vyprávět příběh zotavení, je asi na místě začít nemocí, a to i přesto, že obě ženy se své životy snaží žít nezávisle na nálepkách, které v minulosti dostaly. „Hodně jsem se cítila méněcenná, cítila jsem sebenenávist, měla jsem sklony k sebevraždě, sebepoškozovala jsem se,“ začíná vzpomínkou na neradostné období Alena. A Petra ji doplňuje v podobném duchu: „Nevěděla jsem, kdo jsem, bojovala jsem s velkým strachem z budoucnosti, nevěřila jsem si, bála jsem se, že mi nikdy v životě nic nepůjde.“ S hraniční poruchou osobnosti se vypořádávaly prostřednictvím dlouhodobé skupinové i individuální terapie. „Zotavení pro mě je o vytrvalém hledání cest a zkoušení, co mi udělá lépe, a to i přesto, že člověk nevidí výsledek hned,“ popisuje proces zotavení Alena.

Petra a Alena|foto: Barbora Linková

Alena i Petra se rozhodly vydat na dráhu peer konzultantek. „Chtěla bych to peklo a ty strasti, které jsem zažila, přeměnit na něco smysluplného,“ vysvětluje svůj motiv Petra. Alena k tomu i vystudovala sociální práci, a tak se dostává do poněkud nezvyklé pozice odborníka v pomáhající profesi, který otevřeně hovoří o své zkušenosti s duševní nemocí. „Do své práce přináším i zkušenost s tím, co nefunguje, co jsem sama zažila,“ popisuje.

Ne vždy však bylo přijetí v zaměstnání kladné. „I v té naší profesi se setkávám s názory, že člověk, který v minulosti trpěl duševními potížemi, nemůže pomáhat,“ říká Alena. A do řad odborníků střílí se svou zkušeností i Petra. „Nejvíc mi podráželo nohy nechat se brát jako psychiatrický pacient. Vždycky říkám, že jediný lékař, který mě jako psychiatrického pacienta nevnímá, je moje psychiatrička, která se ke mně chová normálně,“ říká s lehkou nadsázkou.