Petra Procházková: Babička si představovala, že budu psát o módě, a ne lítat špinavá ve vojenských zákopech

Petra Procházková je známá jako válečná zpravodajka a odbornice na konflikty v postsovětském prostoru. Přinášela zprávy z bojů na Ukrajině, v Čečensku, Abcházii nebo Afghánistánu. Jak se z novinářky Květů, která psala o antikoncepci a módě, proměnila ve válečnou zpravodajku? A jak se vyrovnávala s tím, když ze dne na den přišla o byt, práci i manžela?

Tomu, že se z Petry Procházkové stane publicistka píšící o konfliktech v postsovětském prostoru, ze začátku nic nenasvědčovalo. Vysokou školu končila prací o Čtyřlístku a v magazínu Květy psala pro ženskou rubriku články o životním stylu. Ten její se ale pár let po sametové revoluci zásadně proměnil. Všechno začalo tím, že přijala práci zahraniční zpravodajky v Rusku pro Lidové noviny.

„Když jsem v roce 1992 odjížděla do Moskvy, nejela jsem tam s představou, že se budu potácet mezi konflikty na bývalém postsovětském prostranství a psát o tom, kde kdo na koho vystřelil a jestli se strefil,“ popisuje Petra Procházková. Války ji prý nenápadně vcucly, protože v té době akorát začínal konflikt na Kavkaze. „Já tam přijela jako mladá blondýna, naivní a neznalá věci. Ujali se mě zkušenější zahraniční kolegové, kteří už tam byli mnohem déle a psali pro velká západní média. Učili mě a vzali mě s sebou do prvních válečných konfliktů,“ říká Petra Procházková.

Petra Procházková přinášela zprávy z bojů na Ukrajině, v Čečensku, Abcházii nebo Afghánistánu. Za svoji práci dostala řadu novinářských ocenění a z rukou Václava Havla v roce 2000 převzala medaili prezidenta České republiky Za zásluhy. Založila sdružení Berkat, které pomáhá hlavně ženám a dětem v Čečensku a Afghánistánu. Je potřetí vdaná, se svým afghánským manželem má jednoho syna. Píše pro Lidové noviny a žije na malém městě v Česku.

Pro spoustu lidí je práce válečného reportéra jako způsob obživy těžko představitelná věc. Jaké období pro vás zatím bylo lidsky nejnáročnější?

Největší krize nastala po mém vyhoštění z Ruska v roce 2001. Zhroutil se mi svět, protože jsem přišla o manžela, o osobní věci, zázemí, byt v Moskvě i o slušně našlápnutou kariéru a životní styl. Ze dne na den jsem musela odjet do Česka, kde jsem nikoho neznala, lidi se na mě dívali jako na exota a nevěděla jsem, co tu budu dělat. Neměla jsem ani kde bydlet. To trvalo několik měsíců a obrat přineslo až září 2001. To, co pro je pro běžné lidi tragédie, může být pro novináře příležitost. A to se stalo mně v případě útoku na USA 11. září. Po pár dnech se ukázalo, že v odvetě bude hrát určitou roli Afghánistán, a já mohla zase někam odjet.

Bylo to pro vás nejhorší období i po finanční stránce?

Nejhůř s penězi jsem na tom asi teď, je to dané dvěma věcmi. Jednak jsem se vdala a mám část rodiny v Afghánistánu, kde neexistuje institut důchodů a řada věcí je tam jinak. Proto afghánskou část rodiny podporujeme, jak můžeme. A druhý důvod je, že pracuju pro tištěná média, která nezažívají zrovna rozkvět. Na zahraniční cesty je dnes mnohem méně peněz než dřív. Dříve jsem vydělávala cestováním. Tím, že jsem jela někam, kam nejel nikdo jiný, něco tam vykonala a pak to prodala. A dnes nemám kapitál na to, abych někam odjela a uskutečnila nějakou zahraniční cestu.

Díky míchání kultur se zase objevují vůně, které jsme dlouho necítili, říká parfumérka Hlavatá

Petra Hlavatá

„Vůně je pro savce, tedy i pro lidi, věc přežití. Čich je smysl, který vzniká první a odchází poslední,“ říká Petra Hlavatá. Vůně podle ní zásadně formují naši osobnost a vnímání světa. Dítě čichem okamžitě rozeznává svou matku a třeba i rasismus je prý záležitostí čichu. V Evropě díky současnému míchání kultur dochází ke znovuobjevování starodávných vonných látek Východu, podobně, jako to bylo v renesanci.

Kdy jste na tom naopak byla nejlépe?

Finančně nejlepší pro mě zatím byla druhá polovina devadesátých let, kdy se mi podařilo navázat dobrou spolupráci se zahraničními médii. Poskytovala jsem zpravodajství třeba i německým televizím, natočila jsem pro ně film o popravách v Čečensku a dostala za to mnohonásobně větší honorář než kdy předtím od českých médií. V podstatě bych tehdy bývala mohla odjet na pár let odpočívat někam k moři. Prací pro česká média člověk moc nezbohatne, nejlepší pro mě byly doby, kdy jsem mohla pracovat pro zahraniční tituly.

Co jste tehdy s penězi dělala?

Byla jsem v Čečensku, kde trval válečný konflikt a člověk toho pro osobní potřeby tolik neutratil. Tak jsme s přáteli založili dětský domov pro válečné sirotky. Z počátku jsem ho financovala, ale peníze mi rychle došly a museli jsme hledat další sponzory. Ten dětský domov už neexistuje, děti vyrostly a potom, co jsem byla vyhoštěná, se to tam nějak dotáhlo do zdárného konce. Stále ale ještě máme v Čečensku a v Afghánistánu několik menších projektů, které se snažíme organizovat a financovat.

Jak Petra Procházková jako freelance novinářka a čerstvá maminka po čtyřicítce zvládala péči o malé dítě v mezinárodním manželství? K čemu syna, dnes už skoro teenagera, vede a proč ho začíná vozit na frontové linie ve východní Evropě? Co z ní chtěli mít rodiče a jaké byly začátky její práce válečné zpravodajky? Poslechněte si v rozhovoru s Petrou Procházkovou.