Plážový Aleš, Vít v žigulíku a Ready Player Dan

Po dvojitém, a přesto marném rozjezdu v podobě novinek ze světa artušovských legend, evropského filmu a amatérské morfologie si šel Aleš zaplavat na pláže hluboké paměti. Snímek Plážoví povaleči viděl již před časem na věhlasném festivalu v Locarnu a naštěstí mu z lebky zcela nevyprchal. Těkavé drama s LGBT tematikou dokáže zaujmout jak originálním režijním stylem, tak i zvláštním typem empatie. Eliza Hitman zvolila pro realizaci citlivého příběhu o sebeobjevování ojedinělý rukopis, díky němuž lze tento snímek považovat za jedno z nejpozoruhodnějších děl minulého roku.

Ruku k dílu se snažil přiložit i hrdina dokumentárního snímku Petra Horkého Švéd v žigulíku, když dostal za úkol spasit obří ruskou automobilku AvtoVAZ (aka Lada). Jeho trable s přístupem k práci a životu v Rusku dokázal Horký zdokumentovat hravě, výtvarně velice působivě a zejména zábavně, ač pro mnoho zúčastněných tato životní etapa žádná velká legrace nebyla.

Dokument Nic jako dřív učí lidem z periferie rozumět. Do rolí učňů se noříme jako v počítačové hře

• Upravit
• Smazat

„Mám svůj svět jinak vymyšlenej,“ zpívá si šlágr Michala Davida z Discopříběhu jeden z varnsdorfských učňů, hrdinů dokumentu Nic jako dřív. Generace, která dospívala ve stejnou dobu jako Rudolf Hrušínský nejmladší v tomhle legendárním filmu o plzeňském učni a do rané dospělosti jí přišla sametová revoluce, je tu v rolích rodičů hlavních postav. Že budou skoro 30 let po ní dětem radit, aby nedělali za 11 tisíc v mlékárně, je tehdy nejspíš nenapadlo.

Tunu zábavy si tentokrát však užil Aleš, když byl nucen navštívit nejnovější opulentní dílo mistra velkých pláten Stevena Spielberga. Ready Player One je bravurně zrežírovaným útěkem z dystopické současnosti/budoucnosti do oázy virtuálních světů, kde může hollywoodský praotec blockbusteru zúročit jak svoje tradiční lpění na dobře dovyprávěném příběhu a chirurgicky načasovaném střihu, tak novátorství a práci s vrstvením odkazů, elementů a figur.

Že nic není jako dřív, víme už dávno, ale vlastně to nikdy nebylo nijak zvlášť dobré. Minimálně co se týče Čelistí. Nic jako dřív je i název „dokufikce“ z tvůrčí dílny Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské, kteří se rozhodli odvyprávět tři příběhy dospívajících lidí z Varnsdorfu. Jednotlivé povídky mají sice sestupnou tendenci a dramaturgické lapsy, přesto se jedná v celku o jedno z nejsvěžejších děl české kinematografie za poslední dekádu. Absolutní přirozenost hlavních představitelů, dialogy, jež píše život, a reflexe stavu společnosti a mysli, která má k nadějným pohledům do budoucnosti tak daleko jako místní maturant k úspěšné kariéře, stojí za hlubokou poklonu. Byť ne bez výhrad, Nic jako dřív stojí rozhodně za vidění. „Reality check“ je občas potřeba a v české filmové tvorbě je ho šlakovitě málo.