„Pokud hledáte průměr, je lepší se řídit uživatelskými servery,“ říká Lukáš Hejlík, autor Gastromapy

6. prosinec 2019
Ve vlastní šťávě

Jaký je rozdíl mezi psaním osobního průvodce a kritickou recenzí? S hercem Lukášem Hejlíkem jsme mluvili o tom, jak vznikla jeho Gastromapa, kolik času věnuje údržbě a komu jsou zápisky na ní určené. Probrali jsme i to, jak se s rostoucím počtem sledujících a nárůstem zodpovědnosti proměňuje i Hejlíkův hodnotící přístup – vůči čtenářům i majitelům podniků.

Gastromapa Lukáše Hejlíka začala vznikat před šesti lety, tehdy zejména jako vedlejší produkt Hejlíkova cestování kvůli divadlu. „Snažím se jít najíst tam, kde mi to udělá radost. Nejen servis, ale i to, jak jídlo vypadá a chutná. Když jsem si toho před šesti lety začal víc všímat, přišlo mi škoda o tom neříkat dál. V té době jsem kamarádil se spoustou foodblogerů a zjistil jsem, že ve srovnání s nimi zas takový kuchař nejsem… Ale zároveň jsem založením ambiciózní a něco jsem dělat chtěl,“ vysvětluje Hejlík. Aktuálně na jeho blogu přibývá jeden tip denně a hodnocení jsou poměrně stručná, i to je jeden z důvodů, proč o nich Hejlík nemluví jako o recenzích – a s určitou rezervou by je měli brát i čtenáři.

„Když jsem s tím začínal, bylo to třeba šest vět, takové emo dojmy, dneska se snažím simulovat první zkušenost hosta v daném podniku. Jak na mě působí prostředí, místo, servis, koncept a pochopitelně i to jídlo.“ Základní atributy hodnocení tedy Gastromapa splňuje, ale od kritiky se liší zejména tím, že se jedná o návštěvy, které Hejlík z důvodu způsobu jejich vzniku obvykle nemůže zopakovat, a jde o výběr pouze pozitivních doporučení. „Je to v podstatě vždycky jenom první návštěva. Ono by to při tolika místech a cestách ani nebylo technicky možné jinak. S větším dosahem sledujících mě ale začínají lidi víc kritizovat, některé ty zápisky jsou staré. Takže se to snažím kontrolovat znova, ale důsledné to není. Pokud člověk cestuje po Česku, tak mu minimálně vyfiltruju seznam podniků v okolí… Neříkám, že bude nadšený, ale jsem si téměř jistý, že nepřijde o něco lepšího o 200 metrů dál.“ Klasická recenze by sice měla být ideálně delší, založená na více návštěvách – ale i kvůli tomu jich není možné vytvořit takové množství, v tolika regionech a ve svižnějším tempu.

Na rozdíl od uživatelských serverů jde o neskrývaně osobní názor jednoho člověka. „V té své subjektivitě se snažím být co nejvíc objektivní. Pokud někdo s mým vkusem souzní, může to být pro něj užitečné. A funguje to i naopak, třeba u kávy, kde jsem dost militantní.“ Na uživatelských serverech jde podle Hejlíka spíše o průměr, který může být i celkem příjemný, ale dost možná půjde spíše o střed ve všech ohledech. „Žebříček českého hodnocení totiž pořád určuje velikost porce, rychlost, cena a servis. Já se na to dívám spíš jako na koncept, kvalitu jídla, prostředí a servis a poměr cena a výkon, což může znamenat i vyšší, adekvátní cenu.“

Dává smysl tištěný průvodce v odvětví, kde se podniky i jejich kvalita stále výrazně mění? A proč se neplánuje pokračování? Jak Hejlík řeší případy, kdy se kvalita hodnoceného podniku rapidně horší a sám jej nedokáže zkontrolovat, jak dokáže jako recenzent být provozním užitečný a jak vnímá to, že je jako hodnotitel snadno rozpoznatelný? Poslechněte si celý díl.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.