Politická kritika umění není zlo, jen v Česku nemá tradici. Literární teoretičky o Pozadí událostí

O tom přišly do studia Radia Wave mluvit literární teoretičky Hana Blažková a Anna Schubertová. Anna, autorka publikace Stávám se řečí o různých přístupech k figuře autora, aktuální spor charakterizuje následovně: „Střetávají se tu dva přístupy k uměleckým dílům. Jeden vychází z devadesátých let a reprezentuje ho právě Jan Hřebejk, který striktně odděluje umění od politiky. Druhý je současnější a na umění prizmatem politiky nahlíží.“

Zároveň si ale myslí, že oponenti politické kritiky nechtějí přiznat relevanci feministickému náhledu na svět: „Dochází ke střetu světonázorů. Výklad uměleckých děl se dostává do debaty až druhotně – jako nástroj jak umlčet feminismus jako názorový proud, označit ho za ideologii a říct, že není vůbec relevantní při interpretaci umění.“

Publikace Anny Schubertové a Hany Blažkové|foto:Tomáš Berný, Český rozhlas

Hana Blažková dodává, že i česká umělecká kritika, která se prezentuje apoliticky, vychází z nějaké ideologie: „I umělecká kritika starší generace je často ideologická. Politická témata se tu ale často zaměňují za témata morální. Generace, která vyrůstala v devadesátých letech, není moc schopná nahlédnout svoje ideologické postoje – třeba v Česku velmi rozšířený antikomunismus – a ztotožňuje je s obecně platnou morálkou.“

Schubertová dodává, že v případě jiných než feministických a queer témat, by to vyšlo rychle najevo. „Zaznívá názor, že umění je potřeba oddělovat od politiky. Kdyby ale někdo natočil seriál o tom, že Putin je sympaťák, ideologické odsouzení by přišlo hned, i kdyby dílo mělo sebelepší kameru.“

Čtěte také

Nevěděla jsem, že to může být znásilnění, když se mi to stalo doma, v mojí vlastní posteli

Blažkové nedávno vyšla kniha Literatura bez úvazků, ve které analyzuje literární kritiku devadesátých let a jako polonistka přichází i se srovnáním s tamní scénou: „V Česku nejsme na politickou kritiku zvyklí. Například v Polsku má delší tradici, protože se společnost začala štěpit už krátce po revoluci, ve společenské debatě se tak politická témata objevila dříve. V devadesátých letech začal sílit tlak na zákaz potratů, v reakci na to posílilo feministické hnutí, začaly vycházet feministické romány a knihy. Něco takového v českém kontextu přišlo až mnohem později.“

Dodává ale, že i na politickou kritiku je potřeba mít nároky, aby nesklouzla ke zjednodušování. „I politická kritika se v Česku postupně rozšiřuje a myslím, že už je čas se bavit o tom, jaké na ní máme nároky. Někteří autoři a autorky totiž čtou umělecká díla hodně doslovně. Přestáváme občas rozeznávat mezi uměním a politickými pamflety.“

Co by měla mít na paměti mladší generace kritiků a kritiček? „Přála bych si, aby se tento generační střet nezvhrnul jen v to, že dvacátníci budou nadávat padesátníkům a obráceně, ale aby se nám podařilo najít styčné plochy pro debatu. A abychom problémy, které řešíme, byli schopni vysvětlit slovníkem těch druhých. To je pro nás velký úkol,“ dodává Anna.

Je spojování díla s realitou faulem proti umění? Poslechněte si celý příspěvek.