Poučený minimalismus Factory Floor to hraje s posluchači 25 na 25
Méně teorie hudbě dvojice Factory Floor sluší. Na druhém albu 25 25 nabízí Britové hudbu, která do sebe spíš než filosofické abstrakce absorbovala koncertní zkušenosti.
Pokud najdete na webu Radia Wave recenze bezejmenného debutu, objevíte přemítání o tom, jestli tak velké ořezání předchozího, krautrockově hlukového rukopisu jejich hudbu nezploštilo. Jenže takto Nik Void s Gabrielem Gumseym ani o tři roky později nepřemýšlejí. Dnes – už jako dvojice, bez Dominica Butlera – zkouší na novince zhmotňovat zkušenosti, které nashromáždili v posledních dvou letech koncertováním. Je vcelku pochopitelné, že jejich introvertní, minimalistický sound jim téměř vždy vynesl v programu pozdní slot. To znamená čas, kdy už není potřeba publikum krmit hity, ale dav je připraven na celonoční taneční seanci. Oproti předpokladům tedy Factory Floor tak výrazně úsporný rukopis přenesli i na své nové album.
Jejich letošní snažení se od tři roky starého dlouhohrajícího debutu liší ve způsobu, jakým Nik s Gabrielem zacházejí se strukturou jednotlivých skladeb. I když ty jsou stále výrazně repetitivní, postavené na jednoduchých acid houseových sekvencích, pořád se v nich (na rozdíl od debutu) něco děje. Dvojice posluchače neustále zásobuje rytmickými breaky a ornamenty. Kompozice jsou pak velmi pečlivě protkávány dalšími efekty a lyrickými útržky, jejichž lakoničnost je dovedena do dokonalosti v singlové Ya.
Factory Floor se už na debutu definovali jako taneční projekt pro introverty. Teprve na druhém albu dokázali tomuto vymezení dát náležitý tvar. Stále se bavíme o hudbě široce obíhající mainstreamové, a dokonce i v současném undergroundu aktuální trendy. Dotaženost výsledku na letošní desce jejich tvrdohlavou, minimalistickou cestu, připomínající podobně zarputilý rukopis Clock DVA, ovšem ospravedlňuje.
Hodnocení: 70 %
Factory Floor – 25 25 (DFA, 2016)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
