Přes čáru: Řešení palestinsko-izraelského konfliktu v nedohlednu

V magazínu Přes čáru se věnujeme různým (mírovým) pohledům na palestinsko-izraelský konflikt, v článku se dočtete také o rozdílech v mediálním pokrytí blízkovýchodního dění.

Vzrůstající napětí stálo v poslední době životy desítky lidí, střety se od podzimu počítají na stovky. Statistická data sbírá na obou stranách konfliktu řada organizací, např. OCHA OSN monitoruje násilí židovských osadníků na palestinských územích. Některé informace shromažďuje také palestinské velvyslanectví – možná vás překvapí.

Čekání na mírové řešení už trvá jednu generaci

V roce 1993 Palestinci uznali existenci státu Izrael. Samotné mírové smlouvy, ať už ta z roku 1993, nebo pozdější Oslo II z roku 1995, měly kontroverzní dopady, vedly totiž k odporu jak mezi Palestinci, tak mezi Izraelci, takže se můžeme oprávněně ptát, jestli celý proces spíše nezkomplikovaly. Ale uznání existence Izraele byl faktický začátek, od kterého šlo vykročit dál.

Problém je vznik Palestiny. Některé státy ji uznávají, ovšem fakticky zůstává území Izraele a Palestiny dál rozdělené do tří zón, a nikoliv do dvou států.

Izraelsko-palestinský konflikt se v roce 2015 prohloubil a ocitl se v bezvýchodné situaci. Palestinci se zradikalizovali a Izraelci zatvrdili|foto: ČTK/AP

V magazínu Přes čáru dáváme prostor těm, kdo si přejí mírové soužití Izraelců a Palestinců. Nejedná se o homogenní skupinu, právě naopak. V Česku se občas zdá palestinsko-izraelský konflikt černobílý, proto je dobré se dívat i na zahraniční zdroje – třeba na ohlasy izraelských čtenářů izraelského deníku Haaretz.

Jak by měl mír vypadat?

Izraelský historik Ilan Pappé tvrdí, že řešením není vznik státu Palestina, ale jeden stát se stejnými právy pro všechny: „Myslím, že jinou možnost ani nemáme. Dva národy, ten, který tu byl, a ti, kdo přišli jako osadníci, se musí naučit soužití na území, které společně obývají. Tak jako v Jihoafrické republice. Pokud mluvíme o základech, musí na nich vyrůst sdílený dům. Ne spojovaný z několika částí, ale opravdu sdílený. Máme tu řadu možností, jak společně obývat území, na kterém žijeme. Může to být jeden stát nebo stát dvou národností, ale jde o prostor, který je moc malý na to, aby na něm vznikly dva státy. A jediná možnost, jak mohou Izraelci a Palestinci toto území obývat, je přijmout, že tu nežijí sami. Jestliže budeme pořad dál snít, že buď Palestinci, nebo Izraelci zmizí, konflikt se potáhne pořád dál.“

Další izraelský historik Šlomo Sand upřednostňuje dvoustátní řešení. Podle něj je teď důležitá hlavně suverenita Palestinců. Co se týká tzv. práva na návrat, je o poznání opatrnější.

|foto: Štěpán Macháček

„To nemohu přijmout. Víte proč? Přijetím práva na návrat bych popíral samotnou existenci státu Izrael, tedy přinejmenším jeho vznik,“ říká Sand a dodává: „Samozřejmě uznávám, že Palestinci mají právo na celou Palestinu. Ale uznat jejich právo na návrat, to má dalekosáhlé praktické dopady.“

„Je třeba uznat, že k ničení domů a vyhánění Palestinců došlo. Musíme se omluvit a musíme je odškodnit. To jsou věci, které Izrael musí udělat. Ale nemůžete si dát do politického programu návrat 5 milionů Palestinců,“ podotýká izraelský historik Šlomo Sand. V Česku loni vyšla jeho kniha Jak byl vynalezen izraelský národ.

Palestinský velvyslanec v Česku Khaled Alattrash uvádí, že řešení tkví ve dvou slovech – ukončení okupace: „Místo toho pokračují agresivní útoky izraelských osadníků vůči bezbranným Palestincům. Chtěl bych uvést dva příklady: v roce 2014 osadníci unesli palestinského chlapce Mohameda Abu Khdeira. Mučili ho a zaživa ho upálili. V roce 2015 osadníci zapálili dům rodiny Dawabshehových ve vesnici Duma. Ze čtyřčlenné rodiny přežil jeden chlapec, který je stále v nemocnici.“

Poradce generálního tajemníka OSN Miroslav Jenča v této situaci poukázal na vzrůstající násilí židovských osadníků na palestinském území. Extremisté z řad osadníků podle něj musí před soud. K tomu vyzval také prezident Spojených států Barack Obama. Izraelské úřady v neděli 3. ledna obvinily dva mladíky (21 a 18 let) z vraždy a z pokusu o vraždu.

V izraelském tisku se v souvislosti s možnými pachateli žhářského útoku používá termín „židovští teroristé“, zahraniční novináři je označují jako „židovské extremisty“.