Přes čáru: Vězení klidně může zůstat trestem, ale musí to mít smysl, říká bývalý vězeň

3. červenec 2017
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03769133.jpeg

Česká vězení jsou zoufale přeplněná. Pracovní a výukové programy se někdy zcela míjí účinkem, vězni si na systém často zvyknou, ztratí kontakt s realitou na svobodě a brzy se do vězeňského systému vracejí jako recidivisté. To je závěr, ke kterému došli hosté pořadu Přes čáru, věnovanému vězeňství. Situace se navíc mění k lepšímu jen pomalu.

Podle posledních statistik, aktualizovaných v polovině června, je v České republice téměř dvacet tři tisíc vězňů. V kolonkách věnovaných ubytovací kapacitě věznic zjistíme, že jsou dnes naplněné na sto dvanáct procent: zdá se tedy, že česká vězení praskají ve švech. Potvrzuje to i vězeňský kaplan Michael Martínek.

„V současné situaci, kdy se držíme minima tři čtvereční metry plochy na jednoho odsouzeného, to je opravdu často nedůstojné. Často mají vězni ložnice, kde jich na poschoďových postelích na jedné ložnici přespává šestnáct.“ Nabízí se srovnání s norským vězeňským systémem. Například ve známé designové věznici Halden připadá na vězně deset metrů čtverečních, má na cele televizor s plochou obrazovkou, minilednici, záchod a sprchu a vertikální okno bez mříží.

Bývalý vězeň Robert Magni říká, že čeští arestovaní netouží po luxusu. „Vězení klidně může zůstat trestem, ale musí to mít smysl,“ vysvětluje. „Naše vězení nejvíc charakterizuje šedá barva. Nic nemá význam a vězni často necítí, že by dostali spravedlivý trest, a ten trest nepřijmou. Celou dobu vězení se utvrzují v tom, že jsou ublížení. Vědí, že když vylezou ven, budou na tom ještě hůř. Ví, že je někdo bere jen jako podlidi. Nejvíc trestů je za to, že se člověk vykoupe a vypere si oblečení, nebo za spaní po budíčku. Ve vězení nemáš co dělat, není tam žádná činnost a ve vězeňském oddílu vládne ‚barákovej‘, většinou to bývá největší grázl, mafián, co dokáže mezi vězni jakýmkoliv způsobem udržet pořádek.“

Pocit ukřivděnosti mezi českými vězni vnímá i vězeňský kaplan Martínek. „Jsou jakési odhady, že dvě procenta nebo pět procent vězňů je tam zcela neprávem: někteří říkají, že je to 20 procent. A ten pocit, že jsou tam neprávem nebo dostali vyšší trest, než si zaslouží, ten je běžný. To je otázka vztahu člověka k tomu trestu.“

Recidivita je někdy téměř nevyhnutelná

Filosof Michel Foucault ve své knize Dohlížet a trestat popisuje vznik moderního vězeňského systému. Popisuje opouštění středověkých drastických a krvavých divadelních trestů na zločincích a vznik fungující mašinérie. „Říká se, že vězení produkuje delikventy – pravdou je, že téměř nevyhnutelně přivádí zpět před tribunály ty, kteří mu byli svěřeni,“ píše Foucault, podle kterého vězení zločinnost neřeší: vězeňský systém naopak deformuje celou naši společnost a vytváří všudypřítomný dohlížecí aparát.

Vězení

Orange Is the New Gray

I vězeňský kaplan Michael Martínek trvá na tom, že současné vězení je „škola zločinu“ a často se stává, že se vězni rychle vracejí zpět. „Nemožnost sehnat práci, neschopnost těch lidí se orientovat, když seděli ve věznici několik let, to je velký problém. Je pro ně těžké chodit po úřadech a vyřizovat si věci, neví, jak na to, a nikdo jim nepomůže. Když nemají zázemí rodiny, vyjdou ven a nemají ani kde přespat – tak to jsou návraty téměř se stoprocentní jistotou.“

Vyprávění bývalého vězně Roberta Magniho připomíná vzdáleně scény z populárního amerického seriálu Orange Is the New Black, který popisuje realitu amerického soukromého vězení. I v USA mají bývalí trestanci velké problémy najít znovu práci, a tak se někdy stává, že vidí jako jedinou možnost výdělku návrat k trestné činnosti. Robert Magni popisuje, že po propuštění musel pracovat „na černo“ až do doby, než mu byl vymazán záznam v trestním rejstříku.

Jak by tedy hosté pořadu Přes čáru problémy českého vězeňství řešili?

„Velmi klíčová věc je narovnání soudního systému,“ tvrdí vězeňský kaplan Martínek. „Aby bylo méně pocitu nespravedlnosti a méně skutečné nespravedlnosti ve vězení. I v tom smyslu, že si nemyslím, aby za bagatelní trestné činy muselo být tvrdé vězení, existují jiné, alternativní tresty, které justice nevyužívá.“

I podle Roberta Magniho by například častější využívání domácího vězení bylo v případě lehčích trestných činů daleko účinnější. S kaplanem Martínkem se shodne i v problematice propouštění takzvaně „na půlku“. „Když tam člověk sedí polovinu trestu a perfektně funguje celou tu dobu, není důvod ho nepropustit, soudci to ale většinou nedělají,“ tvrdí vězeňský kaplan. Podle něj by situaci pomohla také plná zaměstnanost těch, kteří jsou schopni pracovat.

Koncepce rozvoje českého vězeňství do roku 2025, kterou připravilo české ministerstvo vnitra, počítá s tím, že vězni by měli více pracovat, například si i sami pěstovat potraviny a chovat zvířata, měl by se i zvětšit prostor cel. Tato koncepce slibuje také řešení vzrůstající zadluženosti vězňů, kterým za pobyt ve vězení naroste dluh, který na svobodě nejsou schopni splácet. Problém je, že vše zatím zůstává jen na papíře.

Vězeňský kaplan Martínek ale přistupuje k těmto problémům stoicky a stejný přístup radí i vězňům: „Vždyť přece víme, že spravedlnost neexistuje. Na tomto světě spravedlnost neexistuje.“


autor: Dalibor Zíta
Spustit audio