Pride pro mě znamená vyjít na ulici. Musíme být slyšet, říká bosenská queer aktivistka čelící útokům
Ehlimana Elma je queer aktivistka ze Sarajeva, kde se snaží uspořádat první pride průvod v Bosně. Před týdnem byla kvůli ohlášení akce dvakrát napadena na ulici. Stále ale usiluje o to, aby se v září průvod uskutečnil, protože je podle ní potřeba, aby byli členové queer komunity v zemi slyšet a mohli se zasadit o svá práva. „Jednou mi žena v tramvaji řekla, že vypadám, jako bych mohla svrhnout celý kanton Sarajevo. Asi si myslí, že gender ještě není mrtev,“ říká aktivistka.
Od roku 2015 je Ehlimana vedoucí „sestrou“ v audiovizuálním projektu Sestre. Sestry se snaží podpořit queer feminismus v Bosně a Hercegovině, vystupují proti fašismu, šovinismu a machismu. Ehlimana se spolu se skupinou asi patnácti dalších aktivistů z různých organizací v Bosně snaží letos v září zorganizovat Pride. „Co pro mě znamená Pride? Žiju v natolik patriarchální, tradiční a heteronormativní společnosti a v tak malém městě, ve společnosti, která je i v roce 2019 stále velmi maskulinní, že pro mě je průvod hrdosti každý den. Když jdu ven, jsem objektivizovaná, diskriminovaná. I přesto, že jsem velmi kvalifikovaná, tak kvůli tomu, jaká jsem, třeba nedostanu práci.“
„Když jsme ohlásili, že v září budeme mít Pride, objevilo se spoustu nenávistných projevů od různých veřejných osobností. Někteří vysocí politici, například ze Sněmovny reprezentantů, dolní komory našeho parlamentu, otevřeně říkali, že jsou proti tomu celému, že – a teď cituji – ‚queer lidé by měli být izolováni‘.“ Před dvěma týdny byla Ehlimana po ohlášení Pride dvakrát napadena na ulici. „Stalo se to dvakrát během 24 hodin a šlo o jednoho agresora. Je to náboženský fanatik, je mnohem fyzicky silnější než já. Má asi dva metry, dělá bojová umění. Napadl nás nejdříve s mou přítelkyní. Říkal, že nerozumí tomu, jak si dovolujeme využívat veřejný prostor k tomu, abychom se s přítelkyní držely za ruce. Vyhrožoval nám se skalpelem. Říkal, že nás praští, že nás bodne, že přijde na Pride a odpálí se tam,“ říká aktivistka. Napadení ohlásila na policii, setkala se s nekompetentním jednáním, a dokonce i projevy osobních postojů policistů vůči LGBTQ komunitě.
„Policie je většinou velmi necitlivá. Nestarají se o nikoho. Proč by se měli starat o queer komunitu? Když jsem nahlásila útok tentokrát, přišla jsem tam se svou přítelkyní. Zacházeli s námi opravdu nemístně. Když jsme skončili s výslechem, řekli mi, že i když toho agresora chytí, prakticky nic se nestane. Poté jeden z policistů řekl, že on sám nemá moc rád homosexuály. A co se týče leseb, mimochodem okamžitě předpokládal, že já jsem lesba, aniž bych to kdykoliv řekla, říkal, že jsou mu vlastně jedno, ať si tedy nějak žijí,“ vzpomíná Ehlimana. Policie muže nakonec dopadla, dostal pokutu 250 euro. Ehlimana potřebuje ochranu místních LGBTQ organizací, svých přátel a kolegů z práce. Do školy na přednášku jde raději s několika spolužáky, ačkoliv bydlí kousek od školy. „Sarajevo Open Center, největší queer organizace v Bosně, mi zajistila právního zástupce, kterého bych si nemohla dovolit, zajistili mi psychologickou pomoc, kterou bych si také nemohla dovolit. Zajišťují bezpečností opatření, stále se mnou někdo je, stále mě někdo někam doprovází. Jiní lidé tohle nemají. Stejně se samozřejmě cítím ohrožená,“ říká Ehlimana.
„Nemůžu být sám sebou ani doma.“ Jak se žije LGBT lidem v Bruneji, kde jim vyhrožují ukamenováním?
Když Brunej v roce 2013 ohlásila, že přijme přísné islámské zákony, a to včetně smrti ukamenováním za stejnopohlavní sex, mnozí lidé z LGBT komunity se rozhodli uprchnout. Někteří ale v Bruneji zůstali v naději, že zákon nikdy neprojde. Nový trestní zákoník ale začal platit na začátku letošního dubna. Khairul je devatenáctiletý gay žijící v Bruneji. Kvůli jeho bezpečnosti jsme změnili jméno. Redakce jeho identitu zná. Pod podmínkou anonymity nám poskytl exkluzivní rozhovor.
Přesto však nechce přestat pracovat na tom, aby se práva členů LGBTQ komunity v Bosně a Hercegovině srovnala s právy ostatních lidí. Pride je jedním z nástrojů, jak ukázat na to, že v zemi žije mnoho lidí, kteří se denně setkávají s diskriminací. „Život je pro lidi z queer komunity velmi náročný všude. Já se setkávám s diskriminací každý den. Ve veřejných institucích, ve škole, nebo když si snažím najít práci. Vždy to ale záleží na tom, co s tím dělám já sama. Vždycky se snažím bojovat. Autority se snaží udělat queer osoby méně viditelné. A je jen na mně, jestli to akceptuji. Já se rozhodla to neakceptovat. Mnoho členů queer komunity se rozhodne vůbec nenahlašovat případy násilí, protože se stydí nebo bojí. A věř mi, že násilí se děje každý den. Teď to jde vidět ještě více, protože jsme ohlásili Pride, ale děje a dělo se to každý den.“
„Já znám svá práva a nebudu mlčet, nestanu se neviditelnou. Mám právo využívat veřejného prostoru stejně jako kdokoliv jiný. Moje rodina platí daně, takže můžu chodit po ulici jako ostatní lidé. Chci oslovit a podpořit lidi kolem sebe. Musíme být slyšet, musíme se postavit proti těmto věcem, bojovat za svá práva. Udělám vše, co je v mých silách a možnostech. Tohle totiž není o mně, tohle není útok jen na mě nebo na queer komunitu. Tohle je útok na kohokoliv, kdo neodpovídá hetoronormativnímu, maskulinnímu vzorci bosenské společnosti,“ říká aktivistka.
Poslechněte si rozhovor s bosenskou queer aktivistkou o její zkušenosti s bosenskými autoritami i o napadení a právech queer komunity v Bosně.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
