„Přišel jsem o všechny vzpomínky. Kdo jsem, mě znovu učila rodina,” říká Jørgen, přeživší z Utøyi

30. listopad 2023

„Jedna z reakcí mé psychiky na onen den byla, že si nepamatuju nic mezi prvním a sedmnáctým rokem svého života. Má paměť začíná 22. července 2011,” začíná vyprávět svůj příběh mladý právník Jørgen, který přežil útok na ostrově Utøya. „Předchozí život i to, kým jsem býval, jsou pryč. Většina vzpomínek, které dnes na dobu před tím mám, pocházejí z fotek, vyprávění rodiny nebo přátel.”

Kromě vzpomínek ztratil Jørgen následkem traumatu pocity a emoce. „Připadáš si pak jako monstrum. Protože člověk něco cítit má, že?” Pokládá řečnickou otázku. „Několik let poté jsem například nepociťoval hlad. Jedl jsem, protože se to tak dělá. Smál jsem se s přáteli, protože se to od tebe očekává. Velmi rychle se naučíš, jak se máš v různých situacích chovat. Děláš to ale proto, že se to má. Ne proto, že to tak cítíš,” odhaluje. Dodává, že ztráta emocí a vzpomínek zapříčinila také narušení vztahů s jeho blízkými přáteli. Podle nich to už po návratu z ostrova nebyl ten stejný Jørgen. Nepoznávali ho. A on je už vůbec ne.

22. července 2011 odpoledne odpálil téměř třicetiletý norský pravicový extremista Anders Behring Breivik ve vládní čtvrti v centru Osla téměř tunu výbušniny v bílé dodávce. Zabil osm lidí. Následně na ostrově Utøya, kde právě probíhal letní tábor mládežnické odnože tehdejší vládnoucí Strany práce, postřílel 69 mladých lidí.

To však nebylo všechno. Jørgen musel po návratu do rodného města čelit ještě další velké výzvě - pozornosti okolí. Už při příjezdu na skupinku místních přeživších čekalo celé město, které následně jejich domovy zaplavilo růžemi. Podpora byla enormní. Jørgen přiznává, že to bylo zvláštní, ale příjemné. Až do chvíle, kdy to příjemným být přestalo. „Kdykoliv jsem přišel do obchodu – a to se dělo skoro celý rok – všiml jsem si očí všech přítomných. Když mě spatřili, viděli trauma. Nenáviděl jsem to. Když vás každý pozoruje s absolutním smutkem v očích. Je to otravné tím spíš, že vy se snažíte jít dál,” připouští.

Jørgen na ostrově Utøya

To, jak se přeživší mají chovat, bylo navíc podle něj dáno rétorikou norské vlády a médii. „Tvá přirozená reakce na to, že se tě někdo pokusil zastřelit, je obrovský vztek. Nám ale bylo médii, politiky i občany opakováno, že máme na nenávist odpovědět láskou. Což je úžasné rámování, ale já byl prostě naštvaný,” říká Jørgen. „Protože se mě pokusil zabít. Zabil mi přátele. Jaká je přirozená reakce? Chcete odplatu. Ale to, co jsme měli cítit, nám diktovalo okolí. Měli jsme na nenávist odpovědět láskou. Což bylo těžké. Ale zvládli jsme to,” směje se.

Jaké pro Jørgena bylo žít bez vzpomínek a emocí? Jak se k němu chovalo okolí? A proč mu není příjemná nálepka přeživšího jednoho z nejznámějších teroristických útoků v dějinách? Také o tom je šestá epizoda sedmidílné podcastové série Přežít: Utøya a Oslo.

Série byla natočena ve spolupráci s produkční společností Subjektiv za podpory Norských fondů. Partnerem projektu je Centrum 22. července v Oslu.

Poslouchejte Přežít: Utøya a Oslo i v anglickém originále. / Listen Surviving Utøya and Oslo also in English.

autor: Lukáš Houdek
Spustit audio

Související

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.